Isaac Asimov: Já robot – Znáte zákony robotiky? Pokud ne, tak Já, robot se stane vaší učebnicí

Slovo "robot" použil sice jako první spisovatel Čapek, nicmémně až Isaac Asimov stanovil v problematice mechanických tvorů základní pravidla.

0

Spolu s Arthurem C. Clarkem a Robertem Heinleinem je Isaac Asimov považován za velikány hard sci-fi, tedy vědeckofantastického žánru s důrazem na vědeckou přesnost a oporu v přírodních (tvrdých) vědách. Z tohoto popisu se možná zdá, že knihy těchto autorů musí být neskutečně komplikované a prošpikované hromadou nezáživných faktů. Jenže to by byla mýlka, dění na stránkách knih je sice přísně omezeno fyzikálními zákony, avšak autoři povětšinou zákonitosti světa nerozpitvávají a plně se věnují příběhu a propracované psychologii postav. Anebo třeba robotů, jak je tomu právě v případě Asimova.

Asimov byl fascinován roboty již od začátku své kariéry, první povídku o robotovi napsal již v roce 1939 – ve svých dvaceti letech – a není překvapivé, že právě povídka Robbie je k nalezení i ve sbírce Já, robot. Její děj se točí okolo děvčátka Glorie, kterému rodiče pořídí módní robotickou chůvu série RB, přezdívanou Robbie. Pod nátlakem veřejného mínění stojícího proti robotům se však Gloriina matka rozhodne donutit otce, aby se robota zbavil. Glorie však ztrátu svého robotického kamaráda nese těžce a dlouhou dobu se jeho ztrátou trápí. Po několika pokusech rodičů o rozptýlení Glorie vše vrcholí naaranžovaným setkáním s Robbiem ve výrobní hale, při kterém však dojde k nečekanému zvratu, když se malá Glorie rozutíká k Robbiemu a nevšimne si projíždějícího lokotraktoru. Robot podle svého naprogramovaní zareaguje a zachrání děvčátku život.

Asimov povídkou nejen reagoval na technofobii tehdejší společnosti. Roboti totiž tehdy byli vyobrazování téměř výlučně jako hrozba – lidský výtvor, který se obrátí proti lidstvu samému. Asimov se snažil vyobrazit roboty pozitivně. Jako stroje, které neoplývají negativním myšlením, ale programem zajišťujícím správné vzorce chování. Jeho roboti byli vždy naprogramování s ohledem na tři zákony robotiky. 1) Robot nesmí ublížit člověku nebo svou nečinností dopustit, aby bylo člověku ublíženo. 2) Robot musí uposlechnout příkazů člověka, kromě případů, kdy jsou tyto příkazy v rozporu s prvním zákonem. 3) Robot musí chránit sám sebe před poškozením, kromě případů, kdy je tato ochrana v rozporu s prvním, nebo druhým zákonem.

Ve svých povídkách se Asimov zabývá jak demonstrací samotných tří zákonů robotiky, tak i případy, kdy roboti zdánlivě podle těchto zákonů nefungují. Jednou z takových povídek je Lhář! – povídka o robotovi série RB-34 pojmenovaném Herbie, u jehož pozitronového mozku se projevila anomálie, díky které dokáže číst lidem myšlenky. Herbie je zkoumán týmem inženýrů i robopsycholožkou Susan Calvinovou, v jejích myšlenkách Herbie vyčte zalíbení v mladším kolegovi Miltonovi. Při rozhovoru Herbie Calvinové namluví, že Milton její city opětuje – pravda, by totiž Calvinové ublížila, což je v rozporu s prvním zákonem. Obdobně se Herbie chová ke všem ve skupině vědců, kteří ho zkoumají a vytváří tak spletitou pavučinu lží, jež v uzavřené skupince lidí vede k vyhrocenému konfliktu. Poté co se lži provalí, konfrontuje Calvinová Herbieho a v záchvatu hněvu vystaví robota logickému paradoxu, který nenávratně poškodí jeho mozek. Anomálie zůstává nevyřešena.

Povídky se sice zaobírají vážným tématem a Asimov se na stránkách nebránil rozjímání nad tématem vztahu robotů a lidí, přesto však dokázal téma pojmout s lehkostí a nadhledem. V povídce Rozum se Asimov věnuje dvojici techniků Donovanovi a Powellovi, kteří na pracují na kosmické stanici směřující koncentrovaný paprsek ze slunce získané energie k Zemi. Stanice je samozřejmě krom dvojce techniků také obsluhována vypomáhajícími roboty. A je to právě nově sestavený robot CHTR-1, Chytroušek, který začne dělat problémy. Tento robot totiž začne vykazovat nestandardní chování – zpochybňuje existenci země a odmítá Donovana s Powellem poslouchat v přesvědčení, že jde o starší verze robotů, kteří jej pouze sestavili na pokyn Pána. Za Pána přitom považuje konvertor sluneční energie, který má obsluhovat. Tvrdošíjně odmítá přesvědčování techniků, že to oni jej sestavili, svou formou jsou přeci jednodušší a slabší než on a jejich přesvědčení o vlastní nadřazenosti je pouhým darem Pána ochraňujícím jejich jednoduchou mysl před kolapsem. Postupně Chytroušek přebere vládu nad celou stanicí a pomocí starších robotů zamezí Donovanovi s Powellem v přístupu k řízení stanice. V krizové situaci se však Chytroušek při kontrole konvertoru osvědčí, třeba že k výsledku k výsledku jej vede motivace sloužit dobře svému pánu, namísto ochrany „smyšlené“ Země.

Jak je tomu dobrým zvykem, ty nejzajímavější knížky se dříve nebo později dočkají filmové adaptace. A jak je jiným dobrým zvykem, většinou si filmová adaptace z originálu vezme jen název, pár postav a v dobrém případě se velmi mírně inspiruje rovněž i původním dějem (čest filmovým výjimkám). Nejinak je tomu i v případě filmu z roku 2004 s Willem Smithem v hlavní roli, který si vypůjčil pár reálií z povídky Malý ztracený robot, trochu zaflirtoval se zákony robotiky a všechno to hutnou omáčkou pořádné akce. Není to vyloženě špatný film, ale s knihou toho prostě nemá moc společného. V knize opravdu nedojde na zběsilé silniční honičky s roboty přeskakujícími z vozu na vůz.

Všechny povídky v knize vznikaly mezi léty 1939-1950, přesto však působí neskutečně aktuálně – a to i po technologické stránce. Nepamatuji si jedinou pasáž, jejíž neaktuálnosti a případné naivitě by se dalo z dnešního pohledu vysmát. Asimov dokázal psát neskutečně nadčasově a pokud máte chuť se s dílem tohoto velikána seznámit, je Já, robot naprosto ideální příležitostí.

Komentáře