Netopýří muž se ve své nové iteraci představuje ve své dosud nejtemnější podobě. Akce je tentokrát poskrovnu, ale filmu to vůbec neubližuje.
Svět DC oplývá mnohými hrdiny, Batman však má mezi nimi výsostné postavení – neoplývá nadpřirozenými schopnostmi, ale vysokým intelektem, a jeho příběhy jsou více než o velkolepých soubojích spíše o důsledné detektivní práci. A jeho různá ztvárnění na filmovém plátně patří mezi ty nejzásadnější v dějinách komiksového filmu.
Batman z roku 1989 režírovaný Timem Burtonem byl tak trochu revolucí, která spustila devádesátkovou vlnu serióznějších komiksových filmů. Dark knight triologie od Christophera Nolana pak předvedla světu temnější a realističtější verzi Batmana a dokázala tak světu, že i komiksové filmy mohou být skutečně seriózní.
No a po nepříliš povedených pokusech propojit Batmana se filmovým univerzem DCEU pod taktovkou milovníka opulentních pohyblivých omalovánek Zacka Snydera tu nyní máme zase zcela novou verzi, která se zaměřuje jen a pouze na Batmana samotného.
Režie se tentokrát chytil Matt Reeves, který se vlastnoručně pustil i do přepisování scénáře. Docela zásadním způsobem ubral na akci, o to více však přidal na tíživé atmosféře. The Batman je skutečně temným a komplexním snímkem – aby také ne, Reeves totiž inspiraci čerpal v komiksech Ego, Rok jedna či Dlouhý Halloween, které se v Batmanovské linii řadí k těm nejtíživějším.
Spoustě filmových fanoušků obsazení Robert Pattinsona do hlavní role přivodilo při svém oznámení před pár lety akutní krvácení z konečníku – přiznám se, že já sám byl tehdy trochu na pochybách. Jenže Pattinson už dávno není jen upírek třypka. Po sérii Twilight, kterou údajně sám nenávidí, si Pattinson začal mnohdy vybírat role v nezávislých a často i vyloženě artových filmech, přičemž herecky skutečně dospěl. Nabízí se zde analogie s Leonardem DiCapriem, který se pečlivým výběrem filmů také dokázal zbavit aury prostého idola náctiletých slečinek.
Pattinsonovo podání Batmana bezchybně podkresluje temný tón celého filmu. Jeho Bruce Wayne se pohybuje trochu mimo realitu, uzavřený ve svém světě, citelně mimo svou kůži – Batman je tentokráte tou skutečnou identitou, zatímco Bruce Wayne je maskou. A Pattinsonovo herectví tento vnitřní rozpor na plátně vystihuje dokonale.
Naprosto úžasně pak Pattinson působí v obleku se špičatými oušky. Pominu-li verzi v podání Adama Westa, Batman byl vždycky děsivou postavou nahánějící hrůzu kriminálním živlům. Nikdy dříve se to však nepovedlo dostat na plátno tak mrazivým způsobem jako nyní. Samozřejmě, Pattinsonův Batman je také mrštný a obratný bojovník, jinak jsou jeho pohyby ale spíše pomalé, rozvážné a precizní – a o to více mrazivé.
Zatímco Temný rytíř v podání Christiana Balea pod režijní taktovkou Christophera Nolana budil hrůzu rychlými pohyby na úplném okraji zorného pole a konečným zjevením přímo před nepřítelem, Pattinsonův Batman svou přítomnost dává jasně najevo a svůj nástup na scénu postupně buduje. Ve chvíli, kdy pro nebohou oběť zdánlivě není úniku, se z temného průchodu ozve rytmické klapání kovaných podrážek. Klap, klap, klap, klap. Pěkně pomalu. Batman nikam nespěchá, pozornost kriminálníků si už získal. Klap, klap, klap, klap. Temná postava se vynořuje tmy a zastavuje se před pohledy pouličních bitkařů. Ve vzduchu visí nevyhnutelná a bolestivá konfrontace.
Batman byl děsivý chlapík vždycky, tentokrát je ale ještě o kus děsivější – s maskou i pod ní.
Film ale nestojí jen na Pattinsonovi. Paul Dano v roli Riddlera předvádí výborný maniakální výkon, který dost připomíná Kevina Spaceyho v Se7en. Zoë Kravitz potom doslova září v roli Catwoman – tomu samozřejmě nahrává dosud nejlepší příběhová linie, která kdy byla této postavě dosud věnována.
Vychválit do nebes si pak zaslouží kamera Graiga Frasera, která se naprosto vymyká všem konvencím dnešních velkofilmů. Fraser při natáčení mnohdy využil staré anamorfické objektivy se specifickou kresbou, často využívá kamery fixované na obličej a ve výsledku dodal filmu skutečně neotřelý vizuál.
Díky kameře pak naprosto neskutečným způsobem funguje automobilová honička s novým Batmobilem. Tomu se jednak dostane řemeslně naprosto vybroušeného představení, které opět nikam nespěchá.
Nejdříve se ze tmy ozve temné zavrčení, spolu s trochou světla od trysek a postupně se odhalují jednotlivé detaily. Osobně mám asi stále nejradši Tumbler, ale tahle věc – skoro jako vystřižená z Mad Maxe – působí až živočišným a rozzuřeným dojmem. Nemá žádné speciální vychytávky ani skryté zbraně. Ale stejně to není obyčejné auto. Nahání hrůzu stejným způsobem, jakým to dělá Batman sám.
Závěr samotné honičky, kdy se Batmobil vynoří z obrovské ohnivé koule předchozího výbuchu je pak dechberoucí.
Rozplývám se tu už docela dlouho, takže už asi chápete, že ve mně film nechal hluboký dojem. Je tu ale otázka, zda je The Batman skutečně tak skvělý – no je to vlastně ano, ale tak trochu i ne. Záleží totiž, koho se zeptáte.
Řemeslná stránka, hudba, herecké výkony – to hraje v naprostém souladu. Ale stopáž atakující tříhodinovou hranici bude pro mnohé diváky příliš a menší důraz na akci bude také pro spoustu lidí zklamáním. Film se ve svém závěru navíc snaží trochu větší akci přece jen přinést, ale ve výsledku akorát trochu ztrácí dech. To komornější ladění Batmanovi tentokrát sedí více.
Milovníci Marvelovek či předchozích filmů z univerza DCEU asi tolik nadšení nebudou – The Batman se totiž dost vymyká konvencím žánru, a spíše než k superhrdinským filmům se odkazuje k temným detektivním thrillerům. Již jsem zmiňoval Se7en Davida Finchera, jako přímá inspirace pro Riddlera posloužil rovněž Fincherův Zodiac. Z komiksových záležitostí má The Batman nejblíže asi k Jokerovi.
Tohle je prostě film pro trochu náročnějšího diváka – a je to tak dobře. The Batman spolu s Jokerem mně tak trochu utvrzují v přesvědčení, že by se mělo DC vykašlat na snahu vytvořit propojené universum po vzoru Marvelu (který má ostatně víceméně nedostižný náskok), ale mělo by se zaměřit právě na tyhle vážnější a temnější filmy s lehkou artovou příměsí. Prostě zabojovat něčím jiným, než konkurence.
