Metro 2033 a dva navazující díly dostaly herní studio 4A Games z Ukrajiny na herní mapu světa. Je série Metro skutečně tak dobrá a co stojí za jejím úspěchem?
Na začátku byla kniha, kterou nikdo nechtěl vydat. Ruský autor Dmitrij Gluchovskij napsal postapokalyptické sci-fi z prostředí moskevského metra, ve kterém se tísní poslední zbytky lidské civilizace nucené bojovat nejen s množícími se mutanty, ale také se sebou samými.
Se svou knihou dlouho marně obcházel vydavatele, až se nakonec rozhodl vypustit text na internetu, kde získal neočekávanou popularitu. Krátce na to se nabídky na vytištění knihy začaly hrnout. Námět se zalíbil také malému skromnému ukrajinskému studiu 4A Games, které s Gluchovskim uzavřelo smlouvu na videoherní adaptaci.
Klaustrofobie v temném tunelu
První hra, Metro 2033, vyšla v roce 2010 a hráče si získala tíživou atmosférou a celkem vysokou obtížností. V kůži protagonisty Artyoma jsme se plížily tunely moskevského metra, šetřili každou kulku a pokud možno se snažili vyhnout konfrontaci s nepřítelem.
Metro 2033 hráči nic nedarovalo a neustále bylo potřeba sledovat snad vše. Baterie bylo potřeba pravidelně nabíjet, jinak se baterka vypla v nejméně vhodnou chvíli. V zamořených místech bylo potřeba pravidelně měnit nedostatkové filtry v plynové masce. A pak tady byla třeba vzduchová zbraň potřebující nejen samotnou munici, ale také pravidelné natlakování, jinak ztrácela na účinnosti.
Komplexní mechanismy navíc mnohdy doplnily originální souboje. Památnou se stala třeba úroveň v knihovně, ve které se hráč musel vypořádat velmi odolnými nestvůrami. Udolat jednu z nich zbraněmi znamenalo vyplýtvat spoustu vzácné munice. Tito gorilám podobní a silně teritoriální mutanti přitom vyloženě nesnesli oční kontakt a při většině výpadů se nechali zahnat upřeným pohledem.
Hra se skutečně hodně držela knižní předlohy a často hráče konfrontovala s morálně tíživými situacemi. Celkově tíživá atmosféra měla vcelku jasné poselství – lidé samotní jsou mnohdy větší zrůdy než samotná monstra.
Občasné výlety do zdecimované Moskvy
Knižní Metro 2034 se vydalo trochu jiným směrem, jenž nebyl úplně ideální pro herní adaptaci. Studio se tedy Gluchovskim dohodlo na sepsání samostatného scénáře pro hru Metro: Last Light, ve které se Artyom snaží zachránit jediného přeživšího z nové rasy vysoce inteligentních a psionicky nadaných mutantů, již na konci prvního dílu vyhladil.
Zatímco poselství hry se příliš nezměnilo, hratelnost se přiklonila trochu více k akční stránce a hodně slevila ze své náročnosti na hráče, což mnozí fanoušci původní hry to nesli nelibě. Situaci celkem obstojně napravilo vydání remasterované kolekce Metro: Redux, ve které se oba díly dočkaly trochu vylepšené grafické stránky a zároveň rozdělených herních módů nabízejících hráčům výběr herního stylu dle svých preferencí.
Na rozdíl od prvního dílu se v Metro: Last Light dostal hráč trochu více na povrch do kulis zdecimované Moskvy. Úrovně přitom byly trochu otevřenější, ač šlo stále o velmi lineární hru. Přesto se jednalo o velmi příjemné zpestření.
Cesta za lepším životem
Poslední díl série, Metro: Exodus, uzavírá Artyomův příběh. Na začátku hry Artyom vysleduje volání z vnějšího okolí Moskvy a zjistí, že komunikace Moskvy s okolím je aktivně blokována. Spolu se svou skupinou se v ukořistěné lokomotivě Auroře vydává na pouť napříč Ruskem s cílem najít místo, kde by mohli v klidu žít.
Jeho pouť ho zavede hned po několika místech Ruska a hra tak nabízí hráči podstatně pestřejší zážitek. Herní mapy jednotlivých lokací jsou podstatně rozsáhlejší, polootevřené a zároveň docela rozmanité. Zatímco z vojenského rádia se nesou informace o okupačních silách NATO, Artyom a jeho skupina postupně seznává, že žádný vnější nepřítel neexistuje.
Hlavním nepřítelem jsou Rusové sami sobě a Artyomova družina se postupně musí vypořádat s náboženským kultem s averzí proti technologiím obývajícím povodí Volhy, kanibaly okupujícími skalní vojenský komplex, otrokáři usídlenými na pobřeží Kaspického moře i se skupinami po válce osamocených dětí, ze kterých pod vedením učitele v prostředí drsné tajgy vyrostly kmeny lesních bojovníků.
Hra opět před hráče staví morální volby. Prostřílet se hrou je samozřejmě (relativně) jednoduché, ale skutečně chcete zabíjet lidi, kteří jsou jen trochu pomatení a snaží se uchránit svůj omezený způsob života? Příběhové pozadí je skutečně velice dobře propracované a mnoha znepřátelených stran je Vám vlastně ve výsledku docela líto.
Dokonalé zanoření
Jedna z věcí, kterými série Metro bodovala je obrovská míra imerzivity. Hry skoro neoplývají HUDem a spoustu věcí musíte prostě sledovat – ať už jde o počty nábojů, lékárniček, filtrů, surovin, či stavu baterie. Nepřátelé na Vás navíc „odmítají čekat“. Když se rozhodněte vstoupit do inventáře, hra se nezastaví a nechá Vás stále vystavené nebezpečí. Zapomeňte na to, že byste si v půlce přestřelky šli vyčistit zbraň.
Obdobně je to i s prací s mapou a žurnálem úkolů. Mapu máte při návštěvě lokace prázdnou. Pokud se dostanete na vyvýšené místo, můžete se rozhlédnout po okolí a zaznamenat si zajímavé body na mapě. Při jejím zkoumání jste opět vystaveni nepřátelům a na luxus v podobě šipeček navádějících Vás na místo můžete zapomenout – v Metru se orientujete podle buzoly na Vašem zápěstí. No dobře, ta Vám skutečně ukazuje k směr k cíli, nicméně její sledování není až tak triviální.
Nevšední zážitek
Počin ukrajinského studia je skutečně pozoruhodný a já si svůj průchod celou triologií naprosto užil – třeba že v některých momentech šly poznat omezené možnosti studia (ostatně celý vývoj prvního dílu probíhal v hodně omezených podmínkách). Trochu paradoxně působí velmi kvalitní grafická stránka hry s kombinaci s celkem slabými modely a animacemi postav – Metro: Exodus naštěstí dotáhlo i tuto stránku.
Pokud Vám série dosud unikala, mohu Vám její zahrání skutečně vřele doporučit. Je to nevšední zážitek, nabízející skutečně tíživou atmosféru a hromadu morálních dilemat. Celá série se po právu velice rychle zapsala do videoherní historie.
