Arthur C. Clarke: 2001 Vesmírná odysea – Filmová adaptace je zásadním dílem kinematografie, má smysl představovat knihu?

Kniha Arthura C. Clarka - 2001: Vesmírná odysea má zajímavý a poutavý děj a ano, je mnohem záživnější a poutavější než filmové zpracování.

0

Filmová Vesmírná odysea od Stanleyho Kubricka byla natolik zásadním dílem světové kinematografie, že se zdá celkem zbytečné film blíže představovat. Téměř půl třetí hodiny trvající vesmírný epos věnující se evoluci lidstva byl nejen do té doby nevídanou audiovizuální orgií, ale rovněž hloubavým dílem se značným filosofickým přesahem. Bohužel byl také velmi těžko pochopitelný a uchopitelný. Některé scény byly neskutečně úchvatné – obzvláště uvážíme-li, že se film dostal na plátna kin rok předtím, než se člověk poprvé proběhl po prašných pláních měsíce. Finále však bylo opravdu hodně abstraktní a povědomí o tom, co se na obrazovce vlastně doopravdy děje dokázali získat snad jen ti nejlepší z jasnovidců. Těm ostatním zůstala v hlavě pouze černá díra vtahující veškeré vědění k jediné myšlence – o čem to vlastně bylo?

Z předchozího odstavce to je pravděpodobně vcelku zřejmé – nejsem zrovna fanda filmové verze 2001čky. Jakkoliv ji uznávám a jakkoliv většinu ostatních Kubrickových filmů v oblibě, tady jsem se jednoduše i přes opakovaná shlédnutí ztratil. Přesto, anebo možná právě proto, mě dlouhá léta lákalo přečíst si knižní verzi od Arthura C. Clarke. Záměrně píšu verzi a nikoliv adaptaci – ono je to totiž v případě Vesmírné odysey trochu komplikovanější, film i kniha totiž vznikaly souběžně a inspirovaly se oboustranně. Stanley Kubrick oslovil Clarkeho jako již proslulého a oceňovaného autora hard sci-fi s úmyslem vytvořit opravdu kvalitní vědeckofantastický film – celý žánr science fiction tehdy ve filmovém světě platil spíše za béčkovou zábavu. Jako zdroj inspirace tehdy byla vybrána dřívější Clarkova povídka Strážce (v originále „Sentinel“), kterou se oba autoři rozhodli rozšířit do podoby scénáře i knihy.

Přestože obě díla vznikaly souběžně a držely se předem daného rámce, každý za autorů volil trochu jiný přístup a mezi knihou a filmem lze nalézt i některé příběhové nesrovnalosti. Tam kde je Kubrickův film pro diváka dosti matoucí a myšlenkové konstrukce jsou hodně zkratkovité, se Clarke nedržel na uzdě a všechno popisně rozepsal. Jako krásný příklad tohoto rozdílu ve vyprávěním filmovým a knižním působí hned první pasáž o lidoopech konfrontovaných s tajemným monolitem. Film docela zkratkovitě popisuje, jak se předci lidské rasy ovlivněni neznámou silou dokázali udělat evoluční krok a pochopili, jak používat nástroje, a vymanili se tak z období hladu a holého boje o přežití.

Clarke oproti tomu dosti detailně popisuje jednoduché myšlenkové pochody hrdiny této pasáže – Toho, jenž hledí na měsíc, jehož mozek se v důsledku vícero setkání s monolitem začíná vyvíjet a teprve poté si začíná uvědomovat životní mnohé souvislosti. Monolit v knize není pasivní, naopak mysli lidoopů studuje a zpětně je v hypnóze učí novým dovednostem a vštěpuje primitivním myslím základní instinkty potřebné k přežití. Vázání uzlů, vrhání kamene na cíl, či souvislost mezi všude se potulujícími antilopami a možným zdrojem potravy. Během roku se z opočlověka rodí dominantní druh, který si v budoucích letech podmaní celou planetu a postupně se začne vydávat i za její hranice.

Několik milionů let později je na měsíci objevena magnetická anomálie v kráteru Tycho, nazvaná MAT-1, a při vykopávkách je nelezen další monolit. Při jeho bližším zkoumání je monolit poprvé od svého zakopání vystaven slunečnímu světlu a dojde k těžko popsatelné události, při níže monolit vydá silný elektromagnetický impuls. Jak se vzápětí ukáže, silný signál směřoval k Japetu, jednomu z měsíců planety Saturn. Následně se děj knihy posouvá o dva roky dopředu – do roku 2001, kdy začíná výprava raketoplánu Discovery směřující právě k Saturnu. Původní plány narušuje záhadná porucha jednotky starající se o řízení antény pro komunikaci se zemí. Po několika nešťastných incidentech začíná být jasné, že se „zbláznil“ palubní počítač HAL 9000, který v reakci na snahu o své vypnutí usmrtí celou posádku až na Davida Bowmana – kapitána lodi a zároveň ústřední postavu celého příběhu. Poté co je HAL odstaven a komunikace se zemí opět navázána je Bowmanovi prozrazen skutečný cíl mise lodi Discovery, a to průzkum cíle signálu vyslaného před dvěma léty měsíčním monolitem k Japetu. Zde Bowman nachází druhý monolit, větší a zároveň sloužící jako hvězdná brána. Celá kniha pak vrcholí přerodem Bowmana jakožto prvního člověka v bytost vyššího vědomí – ono z filmu známé hvězdné dítě.

Kniha je podstatně přístupnější než film a zároveň je opravdu velmi čtivá, Clarke zvládl podat komplexní a zároveň dosti technickou látku formou snadnou stravitelnou běžnému čtenáři. Děj je zároveň natolik napínavý, že jsem jej skutečně hltal a jen těžko jsem se zvládal od stránek odtrhnout. Jde o jednu z těch knížek, kvůli kterých jsem si byl ochotný ráno před prací přivstat, abych mohl pár stran přečíst ještě před vyhnáním sebe sama z postele. Označení světové klasiky vědeckofantastického žánru, je zde bez pochyby namístě a osobně si troufnu tvrdit, že nezklame ani ty, kteří se neřadí do nejtvrdšího jádra příznivců vědeckofantastické literatury.

Zajímavosti – kniha vs. film

• Discovery ve filmu nesměřuje k Saturnu, ale k Jupiteru. Za tuhle změnu mohly produkční problémy, nedařilo se totiž věrohodně vytvořit Saturnovy prstence.

• Monolit popisovaný v knize má poměry stran 1:4:9 – tedy 12:22:32. Filmové zpracování od tohoto matematického významu však upustilo a použilo kvádr mnohem vyšší a štíhlejší.

• Arthur C. Clarke napsal několik pokračování vesmírné odysey. Nenavazuje však na svou knihu, ale na Kubrickův film.

Komentáře