Italská automobilka Alfa Romeo se roky zmítá v zajímavém víru modelové nabídky. Na jednu stranu jsou tady stroje typu Giulietta a MiTo, na druhou pak ryzí sportovní automobily a 4C Spider je jedním z nich. Zadání do výroby mohlo znít třeba vyrobit rychlý, lehký a cenově „relativně dostupný“ sportovní automobil. Základem vozu je karbonový monokok, srdcem pak čtyřválec 1750 TBi s výkonem 240 koní a 350 Nm, který přenáší svou sílu na zadní kola přes dvouspojkovou automatickou převodovku.
Na první pohled je zřejmé, že při setkání na silnici tohle auto nepřehlédnete, čiší z něj italský šmrnc a temperament, vzbuzuje zájem všech kolem dokola a právem, vypadá skvěle. Totéž se nedá říct o interiéru, o kabině vlastně můžeme prohlásit přesný opak, tam – snad v zájmu o co nejnižší náklady – je pracoviště řidiče a místo pro spolujezdce poskládáno a ušitou velmi horkou jehlou. Ten podivné zdeformovaný volant?!
Doslova šílená je pak manipulace s odnímatelnou střechou, pokud u rivalského Porsche Boxster stačí máčknout na ovladač, u 4 se vám o takto jednoduchém přístupu může jen zdát a komplikovanější to snad už měl jen Opel GT blahé paměti. To nemluvíme o základních udržovacích úkonech – nezvládnete doplnit vodu do ostřikovačů bez toho, že byste nerozebrali kapotu. Prostě Alfa Romeo jak má být, s obrovským charakterem, míněno zcela bez jízlivosti. Se 4C Spider není snadné žít, ale zábavné je to určitě. Přičemž o zábavu jde především, zavazadelník s objemem 110 litrů předurčuje auto do role víkendové hračky a ne dálkového korábu. Je to víc než osobní auto taková větší motokára, závodní auto postavené na značky… A závodní auto patří na závodní okruh, třeba ten Masarykův nedaleko Brna.
Nutno říct, že 4C Spider je taková slepenina podivností, ovšem slepenina velmi zábavná. Obrovským překvapením je mechanická vazba řízení bez posilovače, většina konkurenčních aut je oproti tomu tupých, přesednout z Alfy do už zmiňovaného Boxsteru je jako sednout do naftového SUV, 4C má tomto ohledu blíž k Lotusu a dalším lightweightům než běžným produkčním sporťákům. Na závodním okruhu je nakažlivé jezdit se 4C a užívat si tu přímou vazbu mezi volantem a svobodnými předními koly, mimo závodní dráhu, na okreskách nebo nedejbože ve městě je přesně toto hrubě obtěžující.
Na závodní dráze ale jedete, překlápíte se zprava doleva a nazpátek, vnímáte přes konečky prstů, přes zadek a páteř všechno, co se s autem děje. Stejně intenzivně to ovšem vnímáte i na rozbitých okreskách a to je trochu problém, půlhodina jízda kolem koněpruských jeskyní a rychlý návrat zpět do Prahy je zážitkem, cesta na Severní smyčku po vlastní ose by pak byla sebemrskačstvím a jízda po D1 z hlavního města k Brnu a zpět je pak nutným zlem, které je třeba podstoupit.
Motor v Alfě? Řekl bych, ře je poplatný ceně a nákladům, tohle není Ferrari a nemá osmiválec, čtyřválci chybí vršek, není tu euforická gradace, navíc zvláštní suchý zvuk. Dojem z jízdy pak kazí automat, který nepatří mezi právě inteligentní, spíše bych ho nazval zmatkářem, které mu je třeba občas potřeba manuálně pomoci do tempa. Německé automaty jsou proti tomu jak švýcarské hodinky. Přesností, nasazením, intuitivním řazením, schopností nabídnout precizní dávkování výkonu.
Alfa Romeo 4C umí být rychlá, na stovku to zvládne bratru za 4,5 sekundy, ovšem je vynikající, že zábavné je ve všech rychlostech, nejenom v těch vysokých, člověk nemusí jet pilu, aby se bavil. Nebylo tak nutné řešit čas na kolo, to ostatně může zavánět průšvihem, zejména když testujeme na dráze ve společnosti dalších jezdců, kteří dorazili v rámci veřejných jízd.
Zábavnost je srovnatelná, abych uvedl příklad, třeba s Mazdou MX-5 nebo starým Porsche 911, i s těmi se dá jet kultivovaně a zároveň zábavně. Řidič cítí, jak se přesouvá hmotnost, co se děje na přední nápravě. Odlišnosti tady ale jsou, s MX-5kou je snadné sklouznout se bokem, tedy ne vyvolat smyk, ale udržet se v něm bez lability, rizika, Alfa Romeo 4C Spider kouše a vzteká se jako štěně, když je poprvé vezmete na vodítko. Přilnavost je zajištěna zejména pneumatikami, ta mechanická nedostačuje, předek se na hraně odlehčuje a na limitu je Alfa nedotáčivá, navzdory hmotnostní preferenci zadní části auta. Tam, kde jsem většinu zadokolek snadno hodil do boku a držel v driftu Alfa klouzala po předku a pak jednou kousla a přetočila se jak káča.
Nic z toho, co zde zaznělo v kritickém duchu nemá naznačit, že by tato Alfa nebyla špatným autem. Ne, má své mouchy, ale mí také koule, pokud si dovolím ostřejší výraz, a to koule jak medicinbaly. Vše co není racionální či praktické zde lze omluvit italským charakterem, snad kromě dynamiky, která na poměry třídy stačí, ale za dva miliony (2.060.000 Kč v základu) lze koupit rychlejší auta, vše buď dává smysl, anebo nedává, ale baví vás a rozesmává. Vše je bezprostřední, intenzivní, prostě takové, jaké to v ryze sportovním autě má být, v tomto ohledu Alfa zcela naplňuje všechna očekávání.
