Normálně ve čtyři ráno v sobotu nevstávám. Vlastně normálně v sobotu nevstávám vůbec, dokud se slunce nepřesune vysoko nad horizont, jenže když mi domů přivezli Porsche 911 a poprosili mě, jestli bych ho mohl přivézt v sobotu v sedm ráno do Vysokého Mýta na místní závodní okruh, přehodnotil jsem potřebuju sobotního spánku a rozhodl se, že se obětuji. „No, co mám s vámi dělat,“ odvětil jsem a nařídil si budíka na čtvrtou ranní.
Ti pozornější už asi podle fotek pochopili, že tohle není zbrusu nové Porsche 911. Vadí to? Vždyť Porsche 911 už těch padesát let, nebo jak dlouho se vlastně vyrábí, vypadá pořád stejně. A nepřišlo mi, že by mnou rozespalí řidiči ráno nějak opovrhovali. Tohle auto je status a automaticky se s ním zařadíte na vyšší stupeň společenského žebříčku. Aspoň tedy na oko, ale to zřejmě někomu ke spokojenosti stačí.
Na celé věci je ale nejhorší to, že jsem se – za celé roky, kdy testuji auta – za volant Porsche 911 s manuálem a pohonem zadních kol nikdy nedostal. Když už, byla to čtyřkolka s automatem a jak si vzpomínám, tehdy strašně pršelo, takže jsem se spíše bál, než abych si jízdu pořádně užil. Teď je ale ráno krásně, sucho a jediné, co je potřeba, je auto dotankovat a koupit si na cestu nějaké občerstvení.
Je poměrně komplikované se do auta dostat, tahle 911 minulé generace, tedy 997, totiž prošla kompletní renovací v pražském servisu Porška a spolu s kompletní generálkou motoru se do na zakázku upraveného interiéru nastěhovaly také závodní anatomické sedačky. Ty sice vypadají naprosto úžasně, ale se svým břichem a vypěstovaným pozadím jsem měl značný problém se do auta vůbec vklínit. Nakonec se to povedlo, takže jsem mohl nastartovat a vyrazit. A překvapivě bez toho, aniž by mi motor při rozjezdu zhasnul. Pokud je něco na Porsche úchvatné, tak to, jak se chová jako jakékoli jiné auto, pokud mu zrovna nešlapete na krk. Rozjezd není moc odlišný od toho, když se dáváte do pohybu třeba s Golfem, Meganem nebo Focusem.
Horší to bylo na benzínce, kde jsem musel při vystupování vypadat jako kytovec, kterého právě vyklopili na palubu rybářské lodi a chystají se provést jeho porcování. Tuto trapnou scénku tedy přeskočím. A vlastně můžu přeskočit i poměrně zdlouhavou cestu po dálnici D11 směrem na východ, kdy jsem si všiml jen toho, že na poměry moderních aut je v téhle 911 přeci jen vyšší hluk. Ale díky tempomatu cesta ubíhá samo sebou a žádné zvláštní nároky tohle auto nemá, kromě nějakých 10 litrů benzínu na 100 km, což je zhruba stejná spotřeba, kterou v dálničním tempu vykazovala moje pracovní Fabie 1.2 HTP, budiž její vačkové hřídeli země lehká…
Začínám chápat, co na tomhle autě všichni vidí, ono je to totiž úplně normální auto, je přiměřeně pohodlné a hlavně má obrovskou rezervu výkonu na všechny situace. Už vás nebaví se táhnout za tou dodávkou s vlekem? Žádný problém. Zařadit za dva, plný plyn a sto šedesát je na tachometru jako nic. Zrychlení je pak doprovázeno naprosto fantastickým zvukem a ten příval síly motoru vzadu neuvadá ani v rychlostech, kvůli kterým se všichni ti „silniční piráti“ dostávají večer do hlavních zpráv na Nově.
Moje mise skončila úspěšně, auto jsem dovezl na místo, nicméně jsem dostal na okruhu ve Vysokém Mýtě možnost si tuhle 911 osahat, v ostřejším tempu. Samozřejmě tak, abych ji nerozbil. Takže místo poměřování časů s ostatními závodníky jsem si dal v klidu pár pomalejších tréninkových kol, pomalu a postupně zrychloval, hledal stopu a zvolna, velmi zvolna, také limity auta. K těm jsem se ani zdaleka nedostal, hmotnost motoru vzadu a ostrý sportovní podvozek neodpouští jezdeckou chybu. Stačí trochu přehnat nájezd do zatáčky, nemotorně odstavit plyn a z tohohle jinak přátelského a docela pohodlného auta se stane docela zákeřná bestie, která umí hned nepříjemně kousnout. Člověk musí být skutečně odhodlaný dostat z auta maximum, musí umět řídit a vědět, co dělá.
Lepivé pneumatiky značky Dunlop nejsportovnější „silniční“ řady lepily, i když po několika kolech, v letním parnu bylo znát, že jim horko nesvědčí, stejně tak bylo snadné vnímat, jak se v zatáčkách mírně odlehčuje předek auta, návykové bylo užívat si příjem informací od kol v konečcích prstů, zadku napasovaném do anatomické sedačky, v zádech. Ve chvíli, kdy člověk začal vytáčet motor, Porsche ožívalo a dávalo najevo, že umí a že se mu svižná jízda zamlouvá. Jak už jsem ale poznamenal, hranice mezi zdánlivou bezpečností a oblastí, ze které už není návratu, je velmi tenká a je snadné ji nevědomky či nechtěně překonat.
Ještě jednou k interiéru, o sedačkách už byla řeč, jde o anatomické sesle Recaro, jinak je kabina strohá a spartánská, je zde sice klimatizace, ale chybí centrum s rádiem a navigací. Na co, v době chytrých telefonů, že? Zadní sedačky chybí, opět jde o osobní úpravu na přání, na přání je i unikátní lak karoserie, v pastelově šedém odstínu. Auto skvěle padne, i když na barvu se nejezdí, tak tohle se v servisu Porška povedlo.
Nevím kolik kol jsem na závodní dráze odkroužil, nepočítal jsem je, snad pár desítek. A potřeboval bych mnohem víc času, abych se s tímhle Porsche 911 lépe seznámil a aby se mi dostalo pod kůži. Co mohu prohlásit je, že i přes svůj věk – a ano, i díky kompletní renovaci a návratu do stavu nového vozu, auto působilo celistvým a kompaktním dojmem, na hony vzdáleným tomu, co člověk vnímá, když sedne do běžné ojetiny.
Už teď jsem domluvený, že nešlo o poslední zkušenost s tímhle konkrétním autem, naopak že šlo o jakousi úvodní ochutnávku, a vím, že od teď budu k řidičům Porsche 911 chovat mnohem větší respekt. Tohle není jen póza – samozřejmě na výjimky a řidiče, kterým je jedno, v čem sedí, hlavně že je to in – a ukázka toho, že je člověk finančně vybavenější než zbytek populace. Tohle je auto pro skutečné fajnšmekry. Je fakt, že člověk musí mít potřebné finance, aby si je mohl dovolit, ale když se podívám na ceny devětsetjedenáctek nyní a vzpomenu si, kolik stály před pár lety, říkám si, že pokud jsem byl „infikován“ virem 911, tak není na co čekat.
