Punisher MAX: Bez domova

0
Punisher MAX Bez Domova

Poslední díl Punisher MAX z pera komiksového scénáristy Jasona Aarona přináší nejen konec celé série, ale také velkolepé zakončení životní pouti samotného Franka Castla.

Přiznám se, že když se BB Art rozhodlo spustit Aaronovu sérii namísto vydání posledních tří dílů série Punisher MAX, kterou odstartoval Garth Ennis, nesl jsem to trochu nelibě. Jasně – na těch posledních třech dílech už Ennis nedělal a na jejich kvalitě to bylo podle všeho znát, stejně mě ale trochu štve, když série nevyjde kompletní.

První dva díly Aaronovy série sledující vzestup Kingpina a střet Punishera s psychopatickým nájemným zabijákem Bullseyem na mě navíc příliš nezapůsobily a po vydání nepříliš zajímavého vánočního speciálu Vánoce na odstřel, jsem už měl chuť Punishera tak trochu odpískat.

Jenže potom vyšel docela zajímavý třetí díl stroze nazvaný Frank a celá Aaronova série začala zpětně dostávat trochu větší šmrnc a trochu prohloubila pozadí Punisherovského příběhu a motivaci samotného přerodu Franka Castla v Punishera.

Po třetím díle již měla série velice dobře nakročeno k opravdu velkolepému finále a Aaron se plně rozhodl poslat Punishera proti Kingpinovi, ze kterého zároveň dokázal na stránkách vystavět opravdu hodnotného a nebezpečného protivníka.

Kingpin se přitom nachází v naprosto opačné situaci než sám Punisher. Je nejmocnějším mužem města, ukrytým ve své nedobytné věži a s téměř nekonečnými zdroji, částečně zlomený Frank Castle nemá po útěku z vězení nic.

O peníze, výzbroj i všechny své úkryty přišel při posledních střetech s Kingpinem a tak jediné, co mu zbývá je vztek a touha po pomstě. A v tomhle rozpoložení se Punisher vydává na svou poslední misi. Finále, ze kterého nemusí odejít živý.

Punisher MAX

Závěr, byť docela odvážný, není nikterak nepředvídatelný a nedá se říct, že by zrovna šokoval – Aaron si k němu budoval cestičku již od začátku série. A je nutno podotknout, že v jeho světle se zpětně i ty zdánlivě nezajímavé první dva díly série stávají docela slušnou předehrou.

Sladkobolný závěr je sice celkem silný, ale také má své mouchy. Těmi ostatně byla propletena celá série. Té navíc trochu ubližuje vcelku prostá Dillionova kresba. Nechápejte mě špatně, tohoto bohužel již zesnulého ilustrátora jsem měl velmi rád, a byl to právě on, kdo se Ennisem Punishera tehdy před léty znovu oživil, po stránce kresby měl ale i lepší kousky.

Navíc ona lehká prostá kresba sice docela seděla k odlehčenějším titulům, které psal Ennis poté co Punishera přebral, avšak v sérii MAX sám sáhnul po podstatně hutnější kresbě ilustrátorů, jakými byli třeba Lewis Larosa či Leandro Fernandez, v jejichž podání více vynikla krutá nátura Punisherova světa.

Ve výsledku se Aaronova série může zařadit vedle těch lepších kousků z Ennisovy éry, k samotnému vrcholu ji ale kus chybí. I to se ale dá považovat za úspěch, obzvláště s ohledem na to, že Ennis Punishera začátkem nultých let oživil z pětiletého kómatu a úspěšně jej vedl docela dlouhých osm let.

Komentáře