Blog: V Afghánistánu byli zabiti čeští vojáci. Část společnosti vzdává hold, část mluví o žoldácích

0

Pro řadu lidí v naší zemi není vojenská služba, nebo ani ne tak vojenská služba, ale armáda jako taková, přirozenou součástí života. Teď nechci mluvit o tom, jak nám bylo před Sametovou revolucí v roce 1989 a jak je nám po ní, nicméně holým faktem zůstává, ať už byly politické souvislosti tehdy spojené s totalitním režimem, že armáda byla přirozenou součástí každodenního běhu věcí. Vojáka jste mohli běžně potkat na ulici, vojenské kolony běžně jezdily na silnicích, nad hlavami přelétávala vojenská technika.

Dnes vojenský letoun vidíme a slyšíme ve vzduchu jen u příležitosti státního svátku či letecké show, pokud jde někdo v zeleném stejnokroji na ulici, je to s větší pravděpodobností zarytí příznivec airsoftu než voják, když jede kolona vojenských aut, je to událost srovnatelná s transportem zahraniční celebrity na koncert do hudební arény. Armáda už není přirozenou součástí našeho, myšleno jak soukromého, tak veřejného života. A stejně tak už není součástí našeho života vlastenectví, soudržnost, češství, hrdost, ochota postavit se za společnou věc i s rizikem zásadní osobní oběti.

Je paradoxní, že před Sametovou revolucí jsme se sice neúčastnili válečných konfliktů, ale armádu jsme měli větší než dnes, kdy se účastníme jako ČR zahraničních misí a kdy je tato účast chápána částí veřejnosti jako soukromá aktivita vojáků, nazývaných často žoldáky.

Nerozumím, nechápu, nesouhlasím. Pokud vojáci berou za svou práci v armádě plat, pasuje je to do role žoldáků? No to si opravdu nemyslím, pokud si dobře vzpomínám, tak i v dobách hlubokého komunismu brali vojáci (z povolání) mzdu a označit je za žoldáky, to by si jeden rozmyslel. A navíc mě irituje to, že je výraz žoldák záměrně používán s negativním podtextem. Záměrně, jak ukazují debaty v žumpách sociálních sítí. Záměrně, a lidmi, jejichž odvaha končí s klávesnicí jejich chytrého telefonu v rámci facebookového profilu.

Nejsem natolik odvážný, abych jel do nějaké blízkovýchodní země jako voják Armády ČR (čistě v teoretické rovině, nemám patřičný výcvik, věk a tak dále), ale jet tam, musel bych počítat s rizikem, které s takovou misí souvisí. I když člověk věří, že se vrátí zpět, musí podle mne být smířen s možností, že pokud mu nebude štěstí přát, může být zraněn nebo dokonce zabit, tak jako už k tomu v minulosti došlo, a tak jak se to bohužel stalo i dnes.

Sebevražedným atentátníkem byli zabiti tři čeští vojáci. Můj osobní pohled na situaci je takový, že si myslím, že zranění či smrt jsou možnou součástí jejich práce, stejně jako odpovídající finanční ohodnocení, nicméně odvaha, se kterou se účastní zahraničních misí, zasluhuje hluboký obdiv. A ve mne osobně vzbuzuje obrovskou pýchu a hrdost na české muže, kteří mají jen velmi málo možností, jak ukázat svou chrabrost a tito vojáci (společně s hasiči a dalšími hrdiny) ji za nás za všechny ukazují. Ne, sledování mezinárodního hokejového utkání s dozvuky na Staroměstském náměstí, pokud to hoši dotáhnou do finále, za vlastenectví nepovažuji. Fandím a oceňuji sportovní výkony, ale skutečný hrdina podle mého názoru je ten, kdo jde do akce s rizikem smrti. Mimochodem to je pro mne větší žoldák hráč NHL než český voják na zahraniční misi, když už bych měl srovnávat nesrovnatelné a poukazovat na to, kdo bere kolik peněz v zahraničicí a za co.

Jak jsem uvedl, já bych jako voják do zahraničí nejel, nejsem dost odvážný. Mám ale dost odvahy k tomu, abych jasně řekl, že si vojáci, kteří zemřeli (dnes nebo kdykoli jindy) během plnění vojenské služby, zaslouží jen a pouze obdiv a úctu, a v žádném případě nesmí být vystaveni komentářům typu „vždyť to byli žoldáci.“ Ne, nebyli to žoldáci, byli to vojáci, kteří by v případě napadení České republiky stáli v první řadě čelem k nepříteli, v první řadě, za kterou by se hodně, hodně daleko v bezpečí domova či krytu, krčili zbaběle právě ti, kteří se na ně dnes pokoušejí házet špínu.

Foto: ilustrační foto, Armáda ČR, Zahraniční mise

Komentáře