Mafia: The City of Lost Heaven

0

Vydání remaku české videoherní legendy se kvapem blíží, takže jsme se rozhodli trochu si osvěžit vzpomínky. Jaká je Mafia po více než 18 letech?

Vzpomínám si na to jako by to bylo dneska. Mé uhrovaté pubertální já s otevřenou pusou zírá na 17cti palcový CRT monitor zabírající půlku stolu. Na jeho obrazovce se totiž odehrávala jedna z mnoha filmových cutscén, kterými Mafie proslula. Tommy právě zachránil svou budoucí manželku Sáru před výtržníky, kteří ji obtěžovali, a dostalo se mu zasloužené odměny.

Tedy, ne že by to byla scéna kdoví jak explicitní – spíše naopak. Ale tehdy jsem byl naprosto unesený z toho, že se přede mnou odehrává vlastně skoro filmový příběh a z toho, jak uvěřitelně a realisticky hra vypadá, a jak dobře je nadabovaná.

Dneska je to samozřejmě trochu úsměvné. K tomu, co bychom dnes označili za fotorealistické, má Mafia samozřejmě daleko. Dabing od té doby také ušel mílové kroky a zpětně je i její příběh vlastně docela triviální. Jenže tehdy to prostě byla pecka. A nutno podotknout, že to byla česká pecka. A já ji tehdy samozřejmě naprosto zbožňoval.

Překvapivé oznámení remaku Mafia: Definitive Edition mě tedy nepřekvapivě naprosto nadchlo a přivedlo mě k tomu, zahrát si Mafii po všech těch letech znovu – a předpokládám, že v tom ani zdaleka nejsem sám. Jak si tedy vlastně stojí originální příběh Tommyho Angela po téměř dvou dekádách?

První na pořadu dne je samozřejmě pořádné opatchování. Hrát na velkém monitoru něco, co pořádně nepodporuje poměr stran 16:9 je popravdě docela opruz. Naštěstí komunita kolem Mafie je docela živá, takže sehnat patch a rozběhat hru na moderním systému není problém.

Vyšší rozlišení sice pomůže, ale ani přesto samozřejmě nemůžete očekávat orgie. Přece jen jde stále o hru, která vyšla v době, kdy za sebou mělo 3D pouze první krůčky a výkon tehdejších špičkových sestav se jen stěží mohl měřit s dnešními low-end mobily. Je tedy potřeba překousnout kostrbaté modely postav i jejich animace, méně detailní prostředí a neustálé doskakování modelů v zorném poli.

Ne, grafika na dnešní poměry skutečně není moc dobře stravitelná, ale o tom hra přece není. Mafie přece byla skvělá z mnoha důvodů. Byla tu přece skvělá auta, výborné přestřelky a naprosto vymazlený příběh! Že jo?

No, jak se to tak vezme. Za ty dvě dekády se videoherní svět přece jen pořádně posunul a některé prvky Mafie působí dnes vyloženě archaicky. Tak třeba sporadické checkpointy spolu s nic moc umělou inteligencí Vašich kumpánů vedou k častým a frustrujícím zásekům. Několikrát jsem musel opakovat misi v garážích jen proto, že se Paulie rozhodl postavit se přímo do ohně po vhozeném molotovu a spokojeně uhořel. A Sam se pro změnu párkrát rozhodl zalézt za zábradlí a už se nedostal ven.

Mnohdy mě pro změnu vytáčela realističnost hry. Nebo tedy spíše tehdejší představa, jak by měla realistická hra vypadat. Třeba když na misi, při které máte zabít Morella dostanete vůz natolik pomalý, že téměř nemáte možnost Morella v kopcích dohonit, a musíte misi opakovat tak dlouho než se RNG milostivě rozhodně poslat Morella na letiště.

Jindy jsou to zase neustále otravní policajti, kteří na Vás uspořádají hon kvůli jízdě kilometr nad rychlostní limit či projeté červené. Unik přitom obvykle není zrovna snadný, ani pokud máte značně rychlejší vůz.

Kapitolou samou pro sebe je střelba z jedoucího vozu. Hra Vám dovolí mířit a střílet víceméně volně. Problém je ve slovíčku víceméně – v mnoha chvílích prostě nemůžete vystřelit, protože Vám ve výstřelu něco překáží. Někdy je to sloupek, jindy zase fakt, že v reálu byste ruku do takového úhlu zvládli dostat jen těžko.

Při přestřelkách můžete zapomenout na jakékoliv systémy krytí, zbraně Vám s každým výstřelem naprosto rozhodí mušku, lékárniček je poskrovnu a většinou jsou umístěny dost špatně. Třeba jako když po výbuchu v hotelu utíkáte po střechách před policisty, s jednociferným zdravím doběhnete na checkpoint a od nejbližší lékárničky Vás dělí další přestřelka a jeden zákeřný skok.

Ovládání je navíc děsně kostrbaté i v základních úkonech jako je práce s inventářem, a některé mechanismy se prostě musíte dovtípit. Spousta věcí je otravných a pomalých. Většina aut se skutečně příšerně plouží a dostat se na druhou stranu města je strašná otrava. A jako bonus je tu nekonečná mise s nošením beden, kterou si navíc mnohokrát zopakujete, protože napoprvé se Vám ji prostě dokončit nepovede.

Herní mechanismy nebyly ani v době vydání hry úplně doladěné a plnoletost jim na atraktivitě bohužel nepřidala.

Může se zdát, že Mafii po sundání růžových brýlí vidím možná až moc černě, ale pravdou je, že mám tu hru stále strašně moc rád. I když mě mnohdy strašně štve, tak je prostě svá. Tak trochu jedinečná a prostě česká.

Nejsilnější stránkou hry je asi příběh. Třeba že je ve výsledku vlastně tak trochu banální a plný klišé, je na obrazovce dobře odvyprávěný a postavy se příjemně vyvíjí. Po všech těch letech dokáže zahrát na tu správnou nostalgickou notu.

Pokud bude stejně dobře fungovat v rámci remaku, tak se máme asi skutečně na co těšit. Představa Mafie v moderním kabátku a s moderními herními principy vypadá přece jen lákavě – minimálně pro nás, kteří jsme s věkem tak trochu ztratili trpělivost a rádi obětujeme trochu té realističnosti výměnou za to, aby hra trochu více odsýpala.

Komentáře