Mafia: Definitive Edition

0
Mafia: Definitive Edition

 

Ohlášení remaku Mafie někdy v půlce května docela překvapilo a vzhledem k vcelku brzkému plánovanému datu vydání s sebou také přineslo trochu obav. Třetí díl Mafie byl přece jen trochu odfláknutý, plný glitchů a až otravně repetitivních úkolů. To se naštěstí Mafia: Definitive Edition netýká. Dopadlo to výborně a remake je skutečně důstojnou poctou originálu se vším všudy.

Prohloubený příběh a trochu pozměněné charaktery

Originální Mafie měla spoustu silných stránek, tou hlavní byl ale samotný příběh a vykreslení postav. V tomhle ohledu se remake docela věrně drží, ale zároveň se neváhá v některých chvílích trochu více odchýlit. Hlavně v pozdějších fázích hry.

Trochu se změnilo vyznění postav, a to včetně hlavního hrdiny Tommyho. Zatímco v originále byl Tommy Angelo normální chlapík, který se připojil k mafii spíše z nutnosti, nyní působí jeho zapojení více dobrovolně. Navíc se stal z vcelku normálního chlapíka ukázkový hezoun, nejsem si přitom jistý, zda se to k jeho postavě hodí.

Změny se samozřejmě netýkají jen Toma. Zatímco nový Paulie spíše prohlubuje původní charakter a dodává mu trochu větší plasticitu, nový Sam se vydal trochu jiným směrem. V původní hře byl Sam prostě arogantní parchant, kterému jste s radostí na konci hry prohnali dvě kulky hlavou, v remaku je jeho charakter trochu uhlazenější.

Naprostou proměnou však prošla Tommyho manželka Sára. Zatímco dříve šlo spíše o tichou dívku, nově jde o děvče s podstatně ostřejším jazykem i lokty a její postava tak působí podstatně živěji. Hodně tomu napomáhají i změny v příběhu, díky nimž se se Sárou sbližujete tak nějak postupně, trochu mě ale zamrzela absence proslulé scény v posteli, která následovala poté, co se Tom se Sárou sblížili.

Vynecháno toho bylo ale více a mnoho scének přišlo o pár ikonických hlášek. Třeba když Vám Vincenzo předá podepsanou baseballovou pálku, tak trochu očekáváte, že ji bude chtít vrátit zpátky pro synovce. Stejně tak byly nahrazeny i poslední Samova slova.

Mise trochu jinak

Byť absence oblíbených hlášek a scén zamrzí, v celkovém kontextu hry jde asi o změny k lepšímu. Příběh se oproti originálu totiž zbavil mnohých klišé a ve výsledku trochu dospěl. Nové scény navíc lépe vykreslují pozadí fungování italsko-americké mafie třicátých let.

Změnily se samozřejmě i samotné mise. Zatímco jejich posloupnost zůstává zachována, stejně jako jejich výsledek, průběh se mnohdy výrazně liší. Z nepříliš zábavné simulace skladníka v misi Jen tak pro radost je nově trochu méně otravná stealth mise.

Ano, stealth mise – Definitive Editon přebrala z třetího dílu systém plížení a docela dobře jej zapracovala, stejně jako systém krytí. Obecně je v misích o poznání více nepřátel a mnohé pasáže se dočkaly zásadně akčnějšího zpracování.

Remake Vás neochudí ani o závod nechvalně proslulý svou obtížností. Tentokrát je sice stále docela náročný, ale při konzistentní jízdě docela dobře zvládnutelný i na nejvyšší obtížnost.

Výborná atmosféra a skvělý dabing

Přestože se v mnohých detailech Mafia: Definitive Edition od originálu liší, to nejdůležitější je ale zachováno – z nové Mafie na Vás totiž dýchne ta důvěrně známá atmosféra amerického kriminálního podsvětí.

Do velké míry za to může i opět výborně zvládnutý dabing, kterého se v českém znění zhostili stejní herci v čele s Markem Vašutem, Petrem Rychlým a Luďkem Čtvrtlíkem. Nový dabing navíc působí trochu profesionálnějším dojmem. Příjemným překvapením je tentokrát i anglický dabing, který ten český dost možná i překonává – na rozdíl od vcelku strašného nízkorozpočtového anglického dabingu originálu.

Na klasickou obtížnost stále slušná výzva

Pro ty, kteří se obávali toho, že s novým ztvárněním přijde hra o svou náročnost, je zde klasická obtížnost, při které se budete muset potýkat nejen s podstatně agresivnější a přísnější policií, s komplexnějším řízením, ale také podstatně smrtelnějšími nepřáteli.

Dohrát hru na klasickou obtížnost je pro fanoušky vcelku povinnost a dobrá zpráva je, že byť je to stále vcelku výzva, zároveň je hra těžká tak nějak konzistentně. I při klasické obtížnosti přitom ubyla spousta těch otravnějších aspektů hry – i ty nejpomalejší vozy se dokážou vyhrabat do kopce a honičky s policií se dají trochu lépe zvládnout díky pár dobře umístěným pastem.

Ony ty místa ke ztracení pronásledovatelů jsou docela potřeba – trochu se totiž zlepšila také uměla inteligence, takže není tak jednoduché nepřátelské nalákat k nabourání do sloupů a jiných překážek.

Jízdní model se obecně dočkal spousty vylepšení a opravdu výborně funguje obzvláště na gamepadu, na němž se díky analogovým vstupům vůz podstatně lépe kontroluje. Zamrzí ale absence podpory pro volanty – jízda a střelba v původní Mafii s volantem a myší v ruce byly docela fajn záležitostí.

Když jsme u té střelby, ta se během jízdy dočkala zásadní změny a ani zdaleka už za jízdy nemíříte tak přesně. Namísto malého zaměřovače máte na obrazovce obrovský kruh a pokud se vůz dostane do Vaší blízkosti, autoaim se na něj automaticky zaměří. Zároveň to ale znamená, že se můžete rozloučit s pokročilejšími technikami jakými bylo prostřelením pneumatik či zastřelením řidiče – fungují pouze pokud střílíte volně.

Střílení samotné mi bohužel úplně nesedlo – na klasickou obtížnost mi trochu vadilo, jak nekonzistentně se chovaly zásahy na hlavu. Předpokládám, že vnitřně hra snižuje účinnost kulek dle vzdálenosti od nepřítele. Zatímco na blízko jsem neměl problém kohokoliv ranou do hlavy odpravit, již na střední vzdálenost jsem se setkal se situací, kdy jsem protivníka skolil snad až pátým headshotem.

To se ovšem týká ovládání na myši, na gamepadu Vám skutečně hodně dopomůže autoaim a střelba je tak na neohrabaném ovladači paradoxně o poznání jednodušší.

Po přepnutí z klasické obtížnosti na těžkou už Vás ale nezaskočí nic. Procházíte mise jako anděl smrti rozdávající jednu hlavičku za druhou a dokud na Vás nevyskočí nepřítel s tomíkem v ruce, nemusíte se ani příliš krýt. Na klasickou obtížnost Vás přitom nepřátelé dokáží zmasakrovat během pár vteřin.

Tak trochu jiné Lost Heaven

Město samotné se víceméně drží originálu, byť některé lokace byly přemístěny. To se týká i Salieriho baru, který se přesunul o blok dále a výjezd směřuje na jinou stranu. Mnohdy jsem tak při opouštění baru úplně netušil, kterým směrem se vydat.

Změny jsou ale opět spíše k lepšímu. Nové Lost Heaven působí trochu kompaktněji a projet jím z jednoho konce na druhý už netrvá celou věčnost – za to ale mohou i o něco rychlejší auta a také pár nových zkratek. Zároveň působí o poznání živěji, a to nejen díky silnějšímu provozu, ale také díky spoustě nových pasáží s chodci a pouličními prodejci.

Naprostou změnu pak prodělal venkov. Namísto pár původních cestiček se nyní máte skutečně kde projet a co navštívit.

Parádní grafika s pár podivnostmi

Po grafické stránce je v mnoha chvílích hra skutečně nádherná – obzvláště v pasážích, kdy hra trochu více žije. Na maximální nastavení ve 4K vypadá hra chvílemi naprosto úchvatně. Přesto se pár neduhů najde.

Engine je evolucí enginu třetího dílu a trápí ho zhruba stejné nedostatky. Tedy – zásadně ubylo glitchů, kterými byla trojka zvláště po vydání doslova zaplavena. Některé specifické detaily ale vypadají v obou hrách zvláštně.

Třeba vlasy, které mají v obou hrách občas zvláštní zubaté hrany a působí uměle, spíše jako chmýří kolem lebky. Postavy samotné vypadají docela dobře, ale jsou spíše stylizované než realistické. Obzvláště v porovnání s hrami založenými třeba na Unreal Engine 4.

Opravdu zvláštně se ale chová antialiasing v kombinaci s se simulací hloubky ostrosti a motion blurem. V mnoha chvílích to vede ke trochu zvláštním efektům, kdy je kolem hrany objektu lem ostrého pozadí, které je jinak dost rozmazané.

Nemůžu si pomoct, ale po utlumení či vypnutí těchto efektů se mi hra líbila tak nějak více.

Porce zábavy i po dohrání kampaně

Krom hlavní kampaně nabídl originál také volnou jízdu a také velmi oblíbenou extrémní jízdu. Oba módy jsou v remaku spojeny v jeden, přičemž úkoly extrémní jízdy musíte tak trochu hledat. Stojí to ale celkem za to, protože mise jsou docela zábavné.

Extrémní jízda je i tentokrát příjemný bonus a po zhruba 14 hodinách hlavní kampaně (na klasickou obtížnost) a spolu s hledáním pětice skrytých vozů dokáže nabídnout zábavu na zhruba dalších osm hodin.

Pro lovce achievementů je ve hře také spousta sběratelských předmětů. Krom zmíněných achievementů za ně nedostanete žádnou odměnu, jsou poházeny tak nějak náhodně a na mapce je uvidíte až když se k nim přiblížíte celkem blízko a sbírají se tak skutečně docela špatně.

Pár nedostatků a promarněných šancí

Je tu ale pár menších nepříjemností. Papírky s „pozvánkou“ na mise extrémní jízdy naleznete ve volné jízdě v Salieriho baru – tedy na místě, kde už víceméně nemáte moc co dělat. Zároveň přepínání denní doby, které je pro jednu misi zásadní, se děje pomocí obrazů v „zasedačce“, se kterými jste ale nikdy předtím nic nedělali a nemáte tak úplně tušení, proč byste se k nim vůbec měli přibližovat.

Trochu promarněnou šanci vidím v závodní trati. Každé auto, kterým se projedete Vám automaticky skončí v garáži a zároveň se s každým vozem z Autoencyklopedie můžete projet po trati a posbírat checkpointy.

Trochu to ale postrádá smysl, přitom by byl docela fajn bonus, kdyby každé z padesátky vozidel mělo k dispozici nějakou specifickou výzvu, nebo kdyby autoři přidali do hry alespoň klasické stopování času, abyste si mohli výsledky porovnávat s přáteli.

Spousta chybějících detailů

Originální Mafie byla proslulá smyslem pro detail. V baru hotelu jste mohli sestřelit lampu a rozstřílet flašky s alkoholem a zapálit tak nepřítele, mohli jste prostřílet nádrž a potom celkem rychle přijít o benzín, při jízdě stahovali střelci okýnka a kapitolou samou o sobě pak byla pokročilá simulace povrchů, která docela zásadně ovlivňovala chování vozidel.

Detailů v originální hře byla skutečně hromada a v remaku bohužel musíme většinu z nich oželet. Na druhou stranu si musíme přiznat, že jen málokdo zkoušel ve hře zhasínat světla a střílet po flaškách v baru. Byť byly všechny tyhle detaily skvělé, jejich absenci v nové hře pravděpodobně nepocítíte.

Závěr

Mafia: Definitive Edition ve výsledku naplnila očekávání a legendárnímu originálu skutečně nedělá ostudu. Je to výborná hra a skvělý vstup do série pro novou generaci hráčů. Osobně už úplně nevidím moc důvodů, proč se vracet k originálu. Tedy snad kromě trochy toho nostalgického vzpomínání a potřeby větší výzvy. Čistě pro relaxaci a vychutnání příběhu je remake prostě lepší volbou.

Komentáře