Králíček Jojo: Pod slupkou absurdní komedie se skrývá ostrá satira nacistického Německa

0
Králíček Jojo

Komedie o malém nadšeném příznivci Hitlerjugend mě zaujala již při prvním zhlédnutí traileru. Už na první pohled naprosto švihlá záležitost s ne úplně politicky korektním a chvílemi i trochu nevkusným smyslem pro humor. Navíc v upoutávce zazářilo jméno novozélandského režiséra Taika Waititiho, který v posledních letech nejvíce proslul velkorozpočtovou marvelovkou „Thor: Ragnarok“, mimo něj však má tento talentovaný tvůrce za sebou vcelku působivou řádku vesměs spíše nezávislých filmů, včetně velmi vtipného pseudodokumentu „Co děláme v temnotách“ o skupince upířích spolubydlících snažících se překonat nejen nástrahy společného bydlení, ale také začlenění do lidské komunity.

Trailer navíc odhalil docela zajímavé herecké obsazení ve vedlejších rolích – Scarlett Johansson si střihla matku hlavního hrdiny, Sam Rockwell a Alfie Allen zazářili jako (skrytě) homosexuální pár nacistických vojáků a role Hitlera se ujal samotný režisér. Taka Waititi je mimochodem po Matce žid a po otci Maor, což jeho roličce přidává ještě trochu více na šťávě.

No – celá záležitost na první pohled vypadala jako pořádně vtipná blbina. Což, je dobře, protože mám vtipné blbiny opravdu hodně rád a tohle jsem prostě vidět musel. Bylo by ale skutečně nefér smáznout Králíčka Jojo jako mrzkou bláznivou komedii s bandou absurdně se chovajících nacistů. Takhle film na motivy knihy Christine Leunens působí pouze na povrchu, svou skutečnou hloubku nějakou chvíli skrývá.

Desetiletý modrooký a blonďatý Johaness „Jojo“ Betzler je jednak naprosto zfanatizovaným stoupencem fašistické ideologie a zároveň tak trochu zvláštním dítětem, které si neumí pořádně udělat kamarády. Takový ten typ kluka, co má imaginárního kamaráda. Jenže jeho imaginární kamarád je sám Adolf Hitler. Tedy, spíše jeho pořádně potrhlá varianta. Jojo se s naprostým nadšením účastní tábora Hitlerjugend, kde se učí všechny ty podstatné nacistické věci, dokud nedojde k nehodě s granátem, jejímž následkem musí nějakou dobu zůstat doma v léčení. Přitom jednoho dne uslyší v prázdném domě zvuky a zjistí, že jeho vlastní matka schovává v domě židovskou dívku Elsu.

Většina filmu sází na skutečně absurdní humor, děti se na táboře Hitlerjugend učí to podstatné – střílet, házet granáty, pracovat s nožem, rozeznávat „zlé a zákeřné“ židy, nelítostně zabíjet králíčky a podobně. Když se na scéně objeví bandička gestapáků, tak se všichni striktně drží protokolu a hajlováním se pozdraví všichni jednotlivě a správný protokolární pozdrav tak zazní celkem 31x. Film samotný je sice namluven anglicky, přesto všichni mluví s německým přízvukem. Potrhlý a lehce snědý imaginární Hitler je potom takovou třešničkou na dortu. Na první pohled je humor jednoduchý a přímočarý, pod jeho slupkou se však skrývá vcelku ostrá satira, kterou oceníte obzvláště pokud máte alespoň základní přehled o událostech druhé světové války.

Králíček Jojo je jedním z těch filmů, který Vám bude po celou dobu vhánět do očí slzy. Prvně svým skutečně velmi absurdním ztvárněním života v nacistickém Německu, posléze tvrdou emoční ránou přímo na solar. Náhlý zvrat sice neznamená konec zábavy, donutí Vás ale všechny ty absurdní okolnosti vnímat jinou optikou. Film stále hraje na vtipnou notu a nekazí dobrou náladu, přesto Vás donutí nad tím, co se odehrává na platně, uvažovat trochu jinak a hlouběji. Jde cítit, že Taika Waititi skutečně věděl, co chce vyjádřit a jaké pocity chce v divákovi navodit.

Všechno podtrhují herecké výkony. Scarlett Johansson opět dokazuje, že nezvládá jen drsné akční hrdinky, ale také komplexnější charaktery naplněné něhou i zármutkem. Výborný výkon ze sebe dostal také mladý Roman Griffin Davis v titulní roli. Byť se jedná o jeho prvotinu působí před kamerou skutečně přirozeně a uvěřitelně.

Králíček Jojo není pro každého. Někdo nepřekousne jeho absurdní podání a zavrhne film dříve, než se stihne rozvinout v něco hlubšího. Zklamaní pravděpodobně budou i ti, co hledají jednoduchou a veselou přímočarou komedii, ve které nemusí nic hledat. Nejvíce film sedne těm, kteří mají rádi nezávislé komedie trochu se vyhýbající hlavnímu proudu. Takovým divákům ale nabídne jeden z nejlepších komediálních zážitků posledních let.

Komentáře