Jurský park? Namísto milého dědečka sebestředný egocentrik prahnoucí po penězích…

0

Předloha dnes již kultovního filmu Stevena Speilberga se ve své době stala bestsellerem. A musím říct, že oprávněně, Jurský Park z pera Michaela Crichtona je totiž skutečně skvěle napsaný kus a patří mezi ty knížky, do kterých je opravdu snadné se pořádně zažrat. Už dlouho se mi nestalo, abych poslední kapitoly knížky takhle hltal. Vlastně po úvodní expozici, která zabírá zhruba čtvrtinu knihy a děj se dostane zhruba do bodu, kdy vypínají elektrické ploty a utíká tyrannosaurus, všechno nabere takový spád, že jsem měl skutečně problém se od knížky odtrhnout. Dokonce do takové míry, že jsem šel spát až někdy v pět ráno a hned po probuzení dorazil posledních sto stránek. To už se mi nestalo skutečně dlouho.

Nemá smysl se příliš rozepisovat o filmu, je to prostě legendární záležitost, která si i po 27 letech zachovává své kouzlo. Knize je skutečně až na trochu odlehčenější tón a pár detailů věrný. Některé postavy se liší, případně jsou vykresleny trochu jinak – třeba samotný Hammond je ve filmu milým staříkem s megalomanským komplexem, zato v knize je vcelku sebestředný, tvrdohlavý a více prahnoucí po penězích. Děti Tim a Alex dostaly ve filmu trochu vyváženější rozdělení rolí, v knize je Alex jako malá sestřička spíše přítěž, zatímco Tim si dokáže mnohem více poradit. Filmová právník Gennaro ve své podstatě zastupuje hned dvě postavy z knihy – jednak samotného Gennara, který je v knize trochu méně úlisný a zbabělý, a zároveň tiskového mluvčího Eda Regise, který má děti na starost a právě on poslouží jako jednohubka pro T-Rexe. Gennaro navíc ve filmu přejímá některé negativní rysy knižního Hammonda.

Liší se mírně i samotný děj, Spielberg ve filmu vynechal pár detailů. Některé z nich využil v druhém díle, některé vypustil úplně – jako třeba průzkum velociraptořího doupěte v samotném závěru knihy. To ale tak nějak probíhá až po vyvrcholení příběhu a je v knize tak nějak navíc a bohužel nenabízí žádné další drama a ve filmu by rozhodně už bylo tak nějak nadbytečné. Příběhové odchylky jsou ale vesměs minimální, největší rozdíl je v celkovém vyznění knihy. Ta se oproti své filmové adaptaci nese v trochu temnějším duchu a nabízí na události trochu syrovější a cyničtější pohled hodně se opírající o teorii chaosu.

Filmovou adaptaci pravděpodobně doporučovat nikomu nemusím, najde se patrně pouze málo těch, kteří se jí tehdy pře lety v době největší slávy vyhnuli. Je to prostě klasika z rukou jednoho z nejtalentovanějších režisérů naší doby. Její knižní předloha u nás ale tak trochu zapadla, byť jde o skutečně velmi dobře a čtivě napsaný kousek. Pokud na něj náhodou v antikvariátu narazíte a téma Vám není cizí, rozhodně s koupí neváhejte.

Komentáře