DOOM Eternal: Ancient Gods Part Two

0
Doom Eternal Ancient Gods Part Two

Doom Eternal

Druhý datadisk DOOM Eternal začíná přesně tam, kde ten první skončil – náš hlavní hrdina probudil pána temnot. Soka vpravdě sobě rovného, Davoth totiž je totiž Doomslayer sám. Tedy není to tak jednoduché, Davoth je Slayerův dokonalý předobraz zasvěcený zlu. Již od konce Ancient Gods Part One tedy máme jasno, že se můžeme těšit na pořádný bossfight.

Nové potvory

Od minula nám zase přibylo pár nepřátel. Nutno říct, že někteří fungují docela dobře, jiní už méně. Pokud jsem Ancietn Gods Part One kritizoval za přidání snad až příliš otravných nepřátel, musím nyní uznat, že iD Software trochu polevili a skladba nepřátel je obvykle trochu snesitelnější. Mnohé určitě potěší že výrazně ubylo očičkových věžiček.

Na zákeřného kamenného impa s útokem ve stylu valícího se balvanu nefunguje vlastně skoro nic brokovnice ve full-auto módu, voják s rotačním kulometem vybavený štítem se dá zabít pouze výbuchem za zády a pak je tu ještě prokletý prowler – pokud Vás zasáhne, tak začnete ztrácet zdraví a musíte tuhle potvoru zlikvidovat bloodpunchem.

Pak je tady opancéřovaný baron of hell – toho musíte nejdřív zbavit brnění a teprve potom můžete začít pořádně útočit. Brnění z něj můžete dostat buď plasmagunem anebo přesně mířenou ranou ve specifický okamžik nabíjení příruční palice. Pak máte chvíli na to barona oslabit či skolit, než se jeho brnění obnoví.

Všimněte si, že všichni tihle nepřátelé jdou zlikvidovat pouze jedním specifickým útokem. To Vás mnohdy tlačí do gameplaye, který Vás nemusí úplně bavit a v podstatě všechny tyto nepřátele musíte vyřešit přednostně. Prvotní nápad dát nepřátelům specifické slabiny se mi líbil, pokud je to ale jediná cesta, jak nepřítele zabít, mé nadšení už trochu opadá.

Posledním přírůstkem je „uřvaný zombík“  – tomu tak trochu nechcete ublížit, protože pak svým řevem nabudí ostatní démony a Vy si teprve užijete pořádné peklo. Zní otravně a vlastně otravní jsou, ale jeden konkrétní souboj má díky nim docela šťávu.

V jeden moment se totiž postavíte hned dvojičce marauderů – to je samo o sobě stále docela výzva – pokud ale v zápalu boje zasáhnete uřvance, můžete počítat s tím, že Vám nabuffovaní maraudeři pořádně protáhnou pérka.

Kladivo na čarodějnice

Zatímco v prvním DLC chyběla náhrada za crucible, nyní se vám dostane do rukou kladivo Sentinelů. Pořádný nápřah, rána do země a nepřátele nižších tříd v několikametrovém rádiusu se promění v krvavou mlhu.

To ale není úplně ten pravý účel kladiva. Ono sice velkým nepřátelům moc neublíží, za to je dokáže na chvíli omráčit a Vy tak máte příležitost zasadit pořádný útok. Opencéřovaného barona tak většinou zvládnete udolat dříve, než stihne obnovit zbroj.

No a pak je tu…

Konečně pořádný bossfight?

Pokud jste četli mé předchozí recenze na DOOM Eternal a Ancient Gods Part One, tak jste se asi dovtípili, že mě bossfighty moc nenadchly – spíše, než bossovi jste se totiž pořád museli věnovat zástupům malých otravných nepřátel. Nějak se potom vytrácel ten pocit, že boss je ten opravdový badass, který Vás sám o sobě může rozmáznout jako malinu.

Tentokrát je to ale trochu jinak. Davoth v souboji funguje tak trochu jako nabušenější marauder, zazelenají se mu očička a Vy máte krátkou šanci jej na chvíli omráčit kladivem a zasadit mu pár zraňujících úderů. Pokud zraní on Vás, tak se dokáže trochu zregenerovat. Občas na Vás taky pošle skvadru větších nepřátel, většinu času se ale věnujete výhradně jemu.

Slyšel jsme už i zklamané názory zdůrazňující hlavně to, že jde o souboj nepřinášející nic nového, na mě však souboj fungoval a líbil se mi v rámci DOOM Eternal asi nejvíc. Jedním dechem však dodám, že ani tentokrát to nemá takový náboj jako můj oblíbený bossfight s Cyberdemonem z DOOMa 2016.

Slayer u ledu?

Ancient Gods Part Two nakonec ukládá Slayera k ledu, a to docela důstojným způsobem. Kdy a zda jej z jeho zapáchající kobky zase vytáhne je otázka věcí budoucích. Nemůžu říct, že by se druhý DLC vyloženě nepovedl, asi mě bavil o maličko více než první část, ale samotná hlavní hra pro mě asi byla zábavnější.

S odstupem času však stále nejvíce vzpomínám na DOOMa 2016. Možná to je jen tím, že přišel jako blesk z čistého nebe a překvapil naprosto skvělým oživením celé značky. Možná ve mně jen hraje ta 5 stará nostalgická nota. Stále mi ale přijde, že nabídl nejuhlazenější a nejčistší zážitek.

Komentáře