DOOM (2016): Před příchodem pokračování Eternal jsme si připomněli, co je tak skvělého na vyvražďování démonů

0

Vydání Doom Eternal se kvapem blíží, a to je samozřejmě ideální příležitost oprášit jeho předchůdce z roku 2016 a připomenout si, co z téhle hry dělalo tak fantastickou akční řežbu.

Trocha historie

První dva díly DOOMu, které vyšly v první polovině devadesátých let, byly naprosto přelomovou záležitostí. Byla zde na svou dobu špičková vizuální stránka postavená na grafickém enginu geniálního programátora Johna Carmacka, který dokázal navodit iluzi 3D světa, byť samotná hra byla vlastně stále tak trochu 2D. Skvělá grafika samotná by ale ze hry samotné ještě fenomén zdaleka neudělala. DOOM ale nabídl rychlou a svižnou akci plnou svištících kulek, vybuchujících raket a hromady vnitřností vylétávajících z tělíček zasažených démonů. A jako třešnička na dortu nabídl DOOM ještě famózní multiplayer, který svět víceméně seznámil s módem deathmatch, bez kterého se od té doby neobejde snad žádná akční hra. Když po více než deseti letech id Software vydal třetí díl, výrazně se odklonil od kořenů série. Trojka byla spíše akčním survieval hororem, v němž jste spíše než s hordami nepřátel bojovali se všudypřítomnou tmou a nutností vybrat si mezi svítilnou a zbraní. Přestože nešlo o vyloženě špatnou hru, v mnoha hráčích DOOM 3 jednoduše nenaplnil očekávání.

V následující dekádě id Software intenzivně pracoval na čtvrtém díle, který ale byl ale nakonec smeten ze stolu. Z jednoho prostého důvodu – namísto aby nový DOOM udával trendy, stal se spíše generickou střílečkou ve stylu tehdy populární série Call of Duty. Je tedy celkem pochopitelné, že tou dobou hráči od série příliš neočekávali. Pak ale začaly vycházet první trailery, které začaly dávat jasně najevo, v jakém tónu se bude reboot série odehrávat, a snad každému nadšenému hráči tehdy začala naskakovat husí kůže. Nebylo snad ani možné, aby nový DOOM nebyl naprostá pecka.

Návrat legendy

A ona to pecka skutečně byla. DOOM 2016 přinesl vybroušenou oldschoolovou hratelnost značně okořeněnou moderními prvky. Bylo zde snad všechno, co hráči od DOOMa čekali. Rychlá akce plná hord krvežíznivých pekelných nestvůr, krve a násilí. Na začátku hry se probouzíte v čerstvě otevřeném sarkofágu, přetrháváte okovy na rukou a jednou mocnou ranou nemilosrdně roztříštíte lebku vědci přeměněnému v démonickou zombii, která se rozhodla okořenit si dietu Vaším masem. Probíjíte se první skupinkou nepřátel a dostáváte se ke svému starému brnění a před očima vám proletí záblesk Vaší minulosti strávené vyvražďováním přisluhovačů pekelných. Jen co si oblečete zbroj a nasadíte svou helmu, kontaktuje Vás vědec zodpovědný za výzkum na Marsu, jehož následkem bylo neúmyslné otevření brány mezi naším světem a peklem. Jednou ranou displej nesmlouvavě umlčíte. Na kecy není čas a Vám je jasné, že tichý protagonista hry, v jehož kůži se ocitáte má opravdu pořádný vztek. Jak na bytosti pekelné, tak na ziskuchtivé lidstvo prahnoucí po využití pekelné energie. Tak začíná jedno z těch nejstylovějších inter, které může akční hra nabídnout. Probouzíte se doslova jako vykopávka, jen proto abyste okamžitě vrhli nakopat zadky tisícovkám démonických nepřátel.

Příběh a hratelnost

Hned od začátku ve Vás hra vyvolává pocit síly a moci – jak skrze samotnou hratelnost, tak svým příběhem, ve kterém se dozvídáte střípky minulosti svého tichého protagonisty. Peklo Vás nazvalo Doom Slayerem a jste jeho největší hrozbou. Člověk, který holými pěstmi naporcoval tisíce démonů a zabil jednoho z pekelných titánů. A to ještě předtím, než mu byl tajemným dárcem věnován jeho proslulý bojový oblek. Po věky jste se proháněli peklem a zabíjeli vše, co se pohnulo, dokud Vás pekelné síly nenalákaly do pasti a neuzavřely Vás do prokletého sarkofágu, který následně velmi dobře ukryly a označily tak, aby každému démonu pekelnému bylo jasné, že se k němu nemá přibližovat. Nemusíte se bát, že byste byli zavaleni hromadou příběhových cutscén. Byl to ostatně sám John Carmack, který před mnoha léty prohlásil, že příběh v akční hře je jako příběh v pornofilmu – očekává se, že tam bude, ale ve výsledku není až tak důležitý. A DOOM se toho drží.

Příběh Vám hra servíruje pouze to nejdůležitější a až do závěrečných titulků vše vnímáte z vlastního pohledu. Můžete sbírat tablety s utajenými zprávami výzkumníků zlé korporace UAC a poctivě pročítat popisky k jednotlivým monstrům, zbraním, důležitým postavám i pozadí příběhu. Anebo to můžete směle ignorovat a zaměřit se čistě na zabíjění. Většinu děje stejně DOOM stejně vypráví environmentálně.

Stejně je to se zmíněným pocitem moci, který ve Vás DOOM buduje ani ne tak vyprávěním, ale hlavně tím, co můžete dělat a jak na Vás démoni reagují. S výjimkou těch nejzákladnějších nepřátel se postavíte zrůdám, které vydrží hned několik zásahů explozivních raket, a které jsou schopné Vás během okamžiku rozsápat. Jenže když se naučíte pravidla hry, jste to právě Vy, kdo je v aréně plné démonů tou opravdovou hrozbou. Několikatunový pekelný baron před Vámi klečí sražen na kolena a s hrůzou v očích očekává ránu z milosti uštědřenou jeho vlastním rohem, jenž jste mu v předcházejícím momentu odervali z lebky.

Hromada násilí

Ano, DOOM je naprosto brutální a plná krve – tohle skutečně není hra, ke které byste mohli s klidným svědomím pustit děti. DOOM doslova glorifikuje násilí páchané na démonech a dokonce i prostředí, ve kterém se hra odehrává, je povětšinou natřené pořádně červenou barvou a ozdobené hromádkami vnitřností. Mechanika glory kills Vás nechá dorážet oslabené démony těmi nejbrutálnějšími způsoby. Výměnou za trhání jejich končetin a drcení jejich lebek dostanete pár bodíku zdraví, brnění či trochu munice.

Pořádně krvavý twist pak nastává po sebrání berserker powerupu, pod jehož vlivem jednou ránou skolíte i ty největší obludy. V podstatě tak provádíte jeden glory kill za druhým a trháte démony vedví, dokud se v aréně pohybu schopná hromádka masa, nebo dokud powerup nevyprchá.

Že Vám to přijde absurdní? Ano přesně tak! Násilí v DOOMovi je neprosto přepálené. Záměrně. Tak, aby bylo zábavné a ne znechucující. DOOM ostatně hodně vsází na vtip. Už samotná legenda o Doom Slayerovi Vám zvedne koutky úst a rady v utajených zprávách výzkumného oddělení Vás nenechají na pochybách, že se tahle hra nebere zase tak vážně. Třeba jako ta, která zaměstnancům doporučuje, aby se v případě konfrontace s impem nebránili a nechali se rozsápat a sežrat, protože smrt je ve chvíli setkání nevyhnutelná a bez boje bude alespoň o něco rychlejší.

Odporní nepřátelé

Takže jste ten nejdrsnější chlápek v existenci časoprostoru a tak trochu koncentrák na nožičkách – anihilace pekelných stvoření přece nebude takový problém, ne? Zase tak jednoduché to nebude, démoni se Vás sice děsí, ale rozhodně to nejsou žádná ořezávátka a po arénách, v nichž se souboje odehrávají, Vás budou neustále pořádně prohánět. Nestačí stát na místě a držet prst na spoušti, dokud prostranství nezahalí rudá mlha. Každá zrůda má své výrazně specifické chování a účel – drobný imp se bude převážně držet v bezpečné vzdálenosti a metat po Vás firebally, zatímco brutální pekelný rytíř Vás bude nekompromisně pronásledovat ve snaze udělat z Vás fašírku, anebo Vás alespoň nahnat přímo před hlavně mancubových plamenometů či před nenažranou tlamu kakodémona (kterému jsme za dob původního DOOMa neřekli jinak „létající varle“). Do toho všeho se občas připlete i neustále se teleportující summoner, schopný povolávat z hlubin pekelných další démony. Tohohle hajzla chcete sejmout co nejrychleji.

A pak bossové. Nástup legendárního kyberdémona na scénu je skutečně epický a tenhle rakety metající pochodující panelák Vám předvede souboj, na který jen tak nezapomenete. Prostřední bossfight s hellguardy není špatný, ale není ani zdaleka tak efektní a vlastně je tak trochu do počtu. To naštěstí není případ finálního boje se spider mastermindem, po jehož udolání Vám bude odměnou nezapomenutelná dorážečka, v hlavní roli s BFG narvaným rovnou do držtičky tohohle odporného mozečku na robotických pavoučích nožkách.

Vymazlené zbraně

Utíkat z boje není řešení, krýt se není kde a stejně se spíše vyplácí jít potvorám aktivně po krku. Zastavit se nemůžete, musíte neustále sledovat dění, dělat rychlá taktická rozhodnutí a přesně mířit. Terčů je ostatně dostatek a prostředků k jejich likvidaci rovněž. Zbraně v DOOMovi se podobně jako monstra odkazují k ikonickým kouskům proslaveným klasickými díly. Ve Vaší výbavě tak nebude chybět klasická i dvouhlavňová brokovnice, rotační kulomet, raketomet, plazmová puška a samozřejmě si sáhnete také na motorovou pilu a legendární BFG 9000.

Většinu zbraní si v průběhu hry můžete navíc vylepšit o dva alternativní palebné módy. Brokovnice tak může třeba vypálit rychlou a ničivou dávku tří střel, nebo poslat nepřátelům pod nohy granát. Raketomet můžete vylepšit o naváděné rakety, nebo dálkové odpalován a rotační kulomet můžete buď začít roztáčet naprázdno, nebo jej transformovat ve víceméně statickou věžičku s trojicí rotujících hlavní, které se dokážou vyčerpat zásobu Vaší munice stejně rychle jako expertní zlatokopka kreditní kartu naivního zbohatlíka. Každá z desítky zbraní je dostatečně svébytná a plní svůj účel. A hlavně je radost je na nebohé démony používat – ostatně málokdo umí zprostředkovat gun play tak jako id Software.

Svižná grafika

Stejně tak málokdo se může id Software, potažmo jeho hlavnímu programátorovi Johnu Carmackovi, postavit na poli grafických enginů. Tehdy čerstvý id Tech 6 sice neznamenal takovou revoluci po samotné vizuální stránce, ale nebojím se jej označit jako jeden z nejplynulejších enginů své doby. Jako jeden z mála byl schopný zajistit stabilních 60 snímků za vteřinu na konzolích osmé generace, a přitom zachovat opravdu detailní grafiku. DOOM vypadá i po čtyřech letech stále velice dobře a při rychlém tempu hry vyšší snímkovací frekvenci opravdu oceníte.

Hutný soundtrack

Posledním střípkem skládačky je k dokonalosti dotažený soundtrack. Herní hudební skladatel Mick Gordon se při jeho tvorbě nebál trochu inspirovat ani pořádně experimentovat. Speciálně pro tuto příležitost si pořídil starý ruský syntetizátor Polivox proslulý svým hutným zvukem, spoustu smyček nechal vzniknout distorzí sinusového signálu a v úvodní skladbě hrající jako podkres v menu dokonce interpoloval zvuk kytary s nahrávkou motorové pily. Výsledný soundtrack patří k tomu nejoriginálnějšímu, co se za poslední roky ve hrách objevilo, a hlavně ve hře dotváří tu správnou syrovou atmosféru.

DOOM 2016 se prostě povedl, vývojáři v id Software nezanedbali snad žádný prvek, všechny herní složky spolu výborně fungují a hra jako celek jednoduše ladí. Tohle je přesně ten typ pokračování / remaku / restartu, který si legendární série zasloužila. Asi nikoho tedy nepřekvapí, že studio záhy začalo pracovat na pokračování.

A co přinese pokračování?

A co můžeme očekávat od nadcházejícího DOOM Eternal? Tak předně více všeho! Dvojnásobný počet monster, dvojnásobnou herní dobu i rozmanitější herní prostředí. Vývojáři se rozhodli zapracovat na příběhové složce hry, takže zde bude ještě více příběhu k prozkoumání / ignorování.

Grafický engine se v nové generaci zásadních vylepšení nedočkal, ve hře ale přibude spousta drobnůstek jako jsou destruktibilní démoni – z těch jednak bude po zásazích odlétat maso a bude tak celkem jasně poznat, jak moc se blíží jejich poslední vydechnutí, ale hlavně z nich bude možné odstřelit důležitou výzbroj a donutit je změnit taktiku. Smrtící arachnotron se například po odstřelení výkonného plazmového kanónu bude muset spoléhat primárně na souboj zblízka.

Dále se podstatně rozšířené sady pohybů, přískoků a úskoků. Ty bude potřeba hlavně v nových skákacích sekcích, které budou mít v DOOM Eternal podstatně větší prostor. Skákat se podle všeho bude opravdu hodně.

Nově bude mít Doom Slayer k dispozici svůj vlastní vesmírný koráb The Fortress of Doom sloužící i jako hub world, ze kterého se budeme vydávat na jednotlivé mise, a v němž najdeme mnohá skrytá překvapení. Oproti svému předchůdci se také bude v Eternalu pohybovat podstatně více NPCéček a Doom Slayer tak přijde s podstatně více ukecanými postavami, včetně lidí.

Jestli se dalo DOOMovi 2016 něco vytknout, tak to byl vcelku nezajímavý multiplayer. Ten nedělal id Software interně, ale jeho vývoj outsourcoval na studio Certain Affinity, což se později ukázalo trochu jako chyba. Multiplayerovou složku v pokračování Eternal by měl oproti tomu tentokráte zajistit id Software samotný a jeho hlavním tahákem by měl být nesymetrický multiplayer dvou monster proti jednomu Doom Slayerovi. Prvky multiplayerové hry by měly proniknout i do singleplayeru, kdy se budete moci vtělit do jednoho z nabízených démonů a trochu osolit cizímu hráči jeho příběhovou kampaň. Pokud Vás tedy nechá, samozřejmě – možnost invaze lidmi řízených nepřátel do Vaší hry půjde naštěstí deaktivovat.

Vypadá to, že DOOM Eternal oproti svému předchůdci přinese vylepšení po všech stránkách – byť některé změny ve mně trochu budí rozpaky. Pochybnosti ve mně vyvolává všechno to možné poskakování po různých platformách a taky si nejsem úplně jistý opouštěním pohledu první osoby k cutscénách. Právě neustálý pohled z vlastních očí byl jednou z věcí, která podle mě dodávala předchůdci šťávu. Zatím je ale moc brzy na vynášení soudů. Hra vychází 20. března a podle nadšených ohlasů šťastlivců, kterým se naskytla příležitost si hru předčasně vyzkoušet, to rozhodně vypadá na herní událost roku.

Komentáře