Cyberpunk 2077

0

Osm let vývoje, několik odkladů a obrovské ambice. Hráčská obec před vydáním očekávala událost dekády, ne všechno ale nakonec šlo úplně hladce. Je ale Cyberpunk 2077 skutečně propadák?

Cyberpunk 2077 od začátku doprovázely obrovská očekávání – už od prvních trailerů hra působila naprosto bombasticky, ambice byly obrovské a předchozí práce polského studia CD Project Red slibovaly, že nás čeká herní nirvána.

Konzolová tragédie

Bohužel předvánoční launch se příliš nepovedl. Hra byla několikrát odložena (což není nikdy dobré znamení) a k recenzentům se dostala pouze docela slušně fungující PC verze, zatímco se vývojáři do poslední chvíle snažili alespoň trochu slušně zprovoznit verzi pro výběhové konzole.

Jak už nyní víme, konzolové verze pro PS4 / Xbox One se skutečně velkolepě nepovedly. Na nových konzolích je situace o malinko lepší, ale stále pro ně není připravená nativní verze. Konzolová verze prostě neměla před Vánoci vyjít.

Z miláčků herní scény se díky jednomu špatnému rozhodnutí managementu CD Project Red šmahem stali jedni z těch v současnosti nejvíce proklínaných tříáčkových vývojářů. A přiznejme si to – docela zaslouženě. Konzolová verze je prostě obrovský fail.

Glitchfest na PC

Situace na PC také není úplně nejlepší. Hra sice na PC jede docela dobře a stabilně. Na pořádném železe dokáže vykouzlit naprosto parádní grafický zážitek a na tom průměrném dokáže jet docela slušně, aniž by vypadala vyloženě špatně.

Problémem jsou ale celkem časté grafické a fyzikální glitche, které sice neznemožní hraní, ale často Vás dokážou vytrhnout z nálady. Třeba když si v jedné z finálních cutscén ve hře oblečete bundu s vysokým límečkem a vaše tvář se při otočení hlavy s límečkem prostě prolne. Nutno dodat, že ona bunda je jedním z ikonických předmětů ve hře a dá se předpokládat, že mnoho hráčů ji pro finále zvolí.

Jindy třeba zůstane ve vzduchu viset telefon či cigareta, zatímco hovořící NPCčko v klidu telefonuje (pokuřuje) o metr dále s chybějícím předmětem v ruce. Hra docela dost staví na své imerzivitě, takové drobnosti ale bohužel tak trochu nešťastně vedou k její ztrátě.

Příšerná jízda

Technické problémy jsou jen jedna, některé věci jsou ve hře ale špatně už svou samotnou koncepcí. Třeba jízdní model je naprosto příšerný. Je celkem obvyklé, že ježdění v open world hrách je v porovnání s vyloženě závodními hrami docela jalové. V Cyberpunku je ale řízení téměř tragické.

Auta působí pomalu i při vysokých rychlostech a přemluvit je k brždění je většinou naprosto nadlidský úkol. A to ani nemluvím o zatáčení – stačí v zatáčce jen lehce přibrzdit a vůz mnohdy do zatáčky naprosto ustřelí. Často se k tomu ještě přidá kyvadlový efekt a v mžiku létáte ze strany na stranu, jako kdyby všechna váha vozu byla mezi předními koly a zbytek byl z papíru.

Kdyby se alespoň řízení chovalo konzistentně a předvídatelně. Jenže na to se nedá ve hře absolutně spolehnout. Třeba z motorky vás většinu času neshodí ani čelní srážka s kamionem, pak ale přijdou momenty, kdy se v relativně malé rychlosti otřete o bok mikrovozu a už si to plachtíte dvacet metrů vzduchem.

A pak je tu strašně moc přiblížená minimapa a děsná navigace. Minimapa je otravná už při samotné chůzi, při rychlejší jízdě ale v podstatě nemáte čas se připravit na to, že vlastně budete zatáčet. Navigace působí velice realisticky – s radostí Vás žene dvoukilometrovou objížďkou na místo, které je pět kroků vedle.

Podprůměrná střelba

Zrovna excelentní není ani gunplay. Výběr zbraní je sice docela slušný a některé kousky jsou docela zajímavé. Špatné nejsou i některé vychytávky – třeba chytré zbraně po zaměření cíle navádí střely, takže stačí zaměřit nepřítele, schovat se za nejbližší překážku a vypustit roj kulek do vzduchu.

Technické zbraně pak umí prostřelit překážku. Je tak třeba možné například připlížit se ke skupince nepřátel, hacknout jednoho z nich, pingem odhalit pozice ostatních a pak se hezky zahrabat někde do skrytého koutku a jednoho po druhém ze skrýše likvidovat, zatímco nepřátele zoufale běhají kolem ve snaze zjistit, odkud je vlastně ty střely lítají.

Jenže střelba je tak trochu těžkopádná a nemáte z ní ten správný pocit. Otevřenou přestřelku si můžete dovolit jen pokud máte opravdu fyzicky nabušenou postavu a ještě na sobě máte pořádnou zbroj. V opačném případě z Vás nepřátelé podobné úrovně velice rychle nadělají cedník. Jenže ani potom nejsou přestřelky zrovna hitparáda a na precizní ovládaní čistokrevných stříleček můžete zapomenout.

Jenže…

Z toho, co jsem zatím napsal, to nevypadá pro Cyberpunk moc dobře, co? Chybek a nedodělků je prostě spousta a ve vyjmenovávaní věcí, které mě štvou bych mohl pokračovat ještě na mnoha stránkách. Přesto ale má Cyberpunk 2077 své kouzlo.

Něco mě dokázalo k obrazovce přikovat na téměř 200 hodin, projet všechny vedlejší mise, vyzkoušet všechny možné mechaniky a příběhové alterace. Už dlouho mě žádná hra takhle nepohltila.

Cyber-distopie

Samotný svět Cyberpunk 2077 v sobě snoubí ty správné prvky cyberpunku jako žánru. Samozřejmě, hra staví do velké míry na základech série stolních her, které už v sobě mnoho prvků obsahují samy o sobě, nicméně prostě nabízí ten správný mix toho, co si pod pojmem cyberpunk představujete.

Nepopiratelný je samozřejmě vliv Neuromancera Williama Gibsona, který vlastně celý žánr založil, najde se zde inspirace filmovým Blade Runnerem, Strange Days, Akirou, Ghost in shell či Matrixem. Hra si přitom z celého žánru bere to nejlepší. Svým laděním i herním stylem zároveň tak trochu i o duchovního nástupce legendární série Deus Ex.

Svět Cyberpunku 2077 je krutý a syrový, nadnárodní korporace tvrdě sledují své zájmy a zkorumpované vlády nečinně přihlížení. Obyvatelé Night City jsou vydání na pospas gangům prohánějícím se městem, aniž by policie hnula brvou. Pokud nemáte zaplacený prémiový bezpečnostní plán, tak po si Vaši umučenou mrtvolu mohou ohlodat klidně psi – tedy mohli by, pokud by nevymřeli.

Hra má věkový rating 18+ a není to kvůli těm pár erotickým scénám, které jsou upřímně vcelku decentní – zhruba na úrovni toho, co uvidíte v televizi. Ne – jsou to spíš chvíle, jako třeba ta, kdy se dostanete do doupěte scavengerů. Mrchožroutů, kteří unášejí z ulice kyberneticky vylepšené lidi, jen proto aby je mohli vykuchat a prodat jejich vybavení na černém trhu. A třeba se jim přitom podá udat i nějaký ten původní orgán.

Násilí není odlehčené ani trošičku a Cyberpunku 2077 se nebojí otevřít ani těžká a ožehavá témata prostituce, otroctví, mučení, zneužívání či sebevraždy. V mnoha chvílích přitom působí velice věrně a vyvolá ve Vás ty správně emoce.

Organické postavy a vztahy

Do velké míry za to mohou i velmi přirozeně působící postavy, ke kterým si prostě vybudujete vztah. Už během prvních pár krátkých misí si zamilujete svého parťáka Jackieho. Když Vám po spektakulárně nepovedené misi vykrvácí na zadní sedačce auta, tak to s Vámi prostě otřese. Je to jako ztráta jedné z oblíbených postav Vašeho oblíbeného seriálu.

Jenže smrtí Jackieho příběh tak úplně nekončí. Poté co se sami opět trochu vzpamatujete můžete kontaktovat Jackieho matku, můžete se zúčastnit Jackieho pohřbu, urovnat vztahy mezi matkou a přítelkyní. Můžete toho udělat opravdu hodně.

Za většinou postav stojí vcelku slušně propracované pozadí a záležet Vám na nich tak nějak začne. Romance ve hře nejsou jen do počtu a vztahy působí skutečně organicky. K vztahům se musíte propracovat, a i ve chvílích, kdy se věnujete něčemu jinému, se partneři ozývají alespoň skrze telefon. Působí to skutečně dobře a uvěřitelně.

Johnny Silverhand

A pak je tu samozřejmě Johnny Silverhand v podání Keanu Reevese, herní role, která instantně zvládla vstoupit do dějin už při svém samotném ohlášení. Neo, Johnny Mnemonic, John Wick – snad nikdo jiný by se na tuhle roli ve hře nemohl hodit lépe, než právě Keanu.

A není to jen drobné cameo, Johnny Silverhand Vás provází vcelku značnou částí hry i ve vedlejších questech. A přitom se tato postava docela pěkně vyvíjí. Z notorického sebestředného hajzla trpícího mesiášským komplexem, který se usídlil ve Vaší kulkou provrtané palici a hodlá z ní Vaši osobnost doslova vykopat, až po vcelku sympatického maníka, který touží po příležitosti naposledy navštívit své přátele.

Variabilita herního stylu

Od RPG her se většinou očekává určitá variabilita při plnění questů a Cyberpunk 2077 si v tomhle směru vede docela obstojně. Můžete si postavit univerzální postavu a ochutnat tak od všeho něco – v první chvíli se mezi nepřáteli proplížíte, následně jim zatopíte pomocí hackingu a pak se pustíte do otevřeného střetu.

Skutečně zajímavé to začne být teprve když se zaměříte primárně na jediný skill. Svou druhou postavu jsem postavil hlavně kolem hackingu, techniky a plížení. Úplně na minimu jsem přitom nechal fyzičku a schopnost práce se zbraněmi. S tím souvisely nové výzvy – už jsem si nebyl schopný na ulici ukrást auto nebo otevřít dveře silou a musel jsem tak mnohdy hledat alternativní cesty k řešení.

Namísto frontálního útoku jsem se tak k výrobní hale plné nepřátel připlížil a hacknul se do kamerového systému. Skrze něj dále k jednotlivým nepřátelům. Prvnímu jsem seškvařil mozkové synapse, druhého jsem donutil k sebevraždě a třetímu jsem zaktivoval granát.

Zatímco jsem se bavil jeho zoufalou snahou granát deaktivovat jsem čtvrtému poslal do systému nakažlivého červa, který během pár vteřin vybil zbytek nepřátel v celém objektu. Nepřátelům můžete provádět opravdu kruté kousky, aniž byste museli vytáhnout zbraň. Zároveň lze ale celá hra projít bez jediného zabití.

V souvislosti se souboji je ale také třeba zmínit, že po dosažení určité úrovně začne být hra docela jednoduchá. Zatímco zezačátku v přestřelkách proti silnějším nepřátelům skoro nemáte šanci a složí Vás jednou ranou, později se karta obrátí. I na nejtěžší obtížnost začnete nepřátele kosit s prstem v nose a ze soubojů se vcelku rychle vytratí napětí.

Příběhové puzzle

Příběh samotný je ve výsledku vcelku lineární a teprve až na konci si můžete zvolit, do kterého finále se nakonec pustíte. Plněním sidequestů a důležitými rozhodnutími můžete drobně podoby finálových misí ovlivnit.

Například pokud se v jeden moment rozhodnete zariskovat a vrátíte se do boje pro jednu z hlavních postav, bude Vás v jedné z finálových misí doprovázet a setkáte se s ní i v epilogu. Pokud ji v boji opustíte, nahradí ji jedna z podstatně méně sympatických vedlejších postav.

Pokud úspěšně rozvinete vztah s jinou z postav, tak se Vám nejen z přístupní další z možných finálových misí, ale zároveň si budete moct užít finále, které v sobě skrývá alespoň trochu naděje.

Když jsme u toho, je vcelku sympatické, že žádné finále nenabízí úplně jednoduchý a přímočarý happy end. V drsném a syrovém prostředí Night City by to působilo možná až nepatřičně.

Hrát či nehrát?

Ve výsledku mi Cyberpunk 2077 přišel jako skvělá hra – to už jste asi pochopili z toho, kolik jsem jí byl schopný věnovat času. V mnoha chvílích Vás dokáže skutečně pohltit, bohužel většinou přijdou nějaké ty drobné glitche, které Vás rychle vrátí do reality.

Tedy alespoň zatím. CD Project Red sice udělali při vydání hry zásadní botu a pošpinili svou reputaci, ale miláčkem herního průmyslu se v prvé řadě stali docela zaslouženě. Dá se tedy předpokládat, že stejně jako Zaklínač se Cyberpunk 2077 dočká dlouhodobé podpory, hromady patchů a pár DLCček zdarma.

Nepochybuji, že za rok bude Cyberpunk 2077 se všemi patchi hra naprosto skvělá. Pokud se Vám ale nechce tak dlouho čekat a občasný glitch Vás nerozhodí, tak se do ní neváhejte vrhnout už teď. Tedy za předpokladu, že máte PC.

PS:

Byť osobně preferuji první průchod hrou čistý, rozhodně bych Vám v tomto případě doporučil rovnou nainstalovat pár život zlehčujících modů – třeba Better vehicle handling a Better minimap, které Vám alespoň trochu zpříjemní cestování za volantem.

 

Komentáře