Blog: Na koupališti se utopili dva malí chlapci a tragédie obnažila mezilidské vztahy až na dřeň

Smrt dítěte je vždy hroznou tragédií, která vyvolává řadu vypjatých emociálních stavů a výlevů. Bohužel i u lidí, kterým do toho vůbec nic není.

0

Je to jen pár dnů, co médii proběhla zpráva, že se na koupališti Lhota utopili dva sedmiletí chlapci. A začaly se obratem vynořovat okolnosti, které bezprostředně tragédii následovaly, tyto pak vyvolaly na sociálních sítích smršť nenávisti.

Já osobně jsem na místě nebyl, mám jen dílčí zprávy z médií, jak jsem ale pochopil, šlo o to, že utopení chlapci byli vietnamského původu a když se jejich dvě matky snažili dovolat v areálu pomoci, nedočkaly se jí. Na to konto se pak strhla v žumpách na sociálních sítích debata, kde v extrému na jedné straně rasisté provolávali díky prozřetelnosti za mínus dva kusy, na druhé straně extrémní láskoserové zase odsuzovali původní obyvatele střední Evropy za neposkytnutí pomoci. Kde je pravda? Mohla by být někde uprostřed, ale také ne, smutné a zásadní je to, že život dvěma malým dětem už nic nevrátí.

Čímž se dostávám k jádru věci – šlo o dvě malé děti, o dva sedmileté kluky, kteří neměli být ani na zlomek vteřiny bez dozoru. Pokud jdu se sedmiletým dítětem, které má i při tréninku omezené plavecké schopnosti, reálně ale spíše žádné a plave jak zednická tříska, na koupaliště, jsem za něj jako dospělý odpovědný. Neumím si představit záminku, pro kterou bych přestal sledovat své malé dítě, potažmo u vody, navíc na přírodním koupališti. Dospělý, rodič, ten je odpovědný za své dítě a – znovu říkám, že jde o obrovskou lidskou tragédii – pokud ale rodič ztratí své dítě ze zřetele, je to jen a pouze jeho chyba.

Opakuji, nebyl jsem u toho, ale znám Lhotu a je velmi malá pravděpodobnost, že by se dospělý díval na dvě děti, který by z ničeho nic padly jak podťaté pod hladinu, a i přesto, že by se dospělý za nimi během zlomku vteřiny vrhnul, už by je z vody nevytáhl.

Mohlo se to stát tak, že se dvě matky zapovídaly, kluky přestaly hlídat a tragédie byly tady? Nevím, nebyl jsem tam. Já obecně nemám problém mluvit a psát o tématech, která jsou nepříjemná, syrová a toto je jedno z nich, vždy dodávám, že bych nikdy, nikdy, nikdy nechtěl být v kůži rodičů, kteří přijdou o své dítě. Možná i proto ztrácím vlasy rychleji než moji vrstevníci bez dětí, možná proto mám poslední zbytky porostu hlavy šedivé jak myší kožíšek, možná proto mám špatný žlučník, žaludeční vředy a špatně spím z toho, jak se budím v noci při každém šelestu, ze strachu, zda se dětem něco neděje. Živořím, výměnou za to, že mám své dvě děti pod dohledem a dělám vše proto, aby se jim, dokud nebudou velké, nic nestalo. Svým zamyšlením chci říct jen to, že volat o pomoc může být už pozdě a pokud pomoc nepřichází, nutně to nemusí souviset s rasismem, jak někteří zlí jazykové naznačují – když jsem byl naposledy v Asii na dovolené a potřeboval jsem pomoc, protože jsem si uhnal úžeh, i přes veškerou snahu být zdvořilý k místním se mi namísto pomoci dostalo toho, že mi ukradli z motorky brašny.

Každopádně směřuji k závěru, že lidské tragédie se bohužel stávají, jak se říká, neštěstí nechodí po horách, ale po lidech, tak to prostě je. Podstatné je, aby každý člověk začal nejdřív sám zpytovat své svědomí a uvědomil si, že po bitvě je každý generál a házet vinu na všechny okolo je mnohdy nemístné.

Než se začne řešit, jestli někdo pomohl nebo nepomohl, měla by padnout otázka, kterou si mohou odpovědět zela upřímně jen ty dvě matky sami sobě – opravdu jsme udělaly všechno proto, aby se klukům nic nestalo, opravdu nešlo věnovat jim víc pozornosti, skutečně jsem je hlídaly tak moc jak to jen šlo? Pokud je odpověď na všechny tyto otázky „ano,“ pak je možná na místě začít popotahovat další lidi k odpovědnosti. Pokud „ne,“ pak by hledat vinu u ostatních bylo nepatřičné, a co je horší, strašlivé, to je pro ne představa, s jakými výčitkami budou ty dvě matky žít do konce života.

Komentáře